Duben 2010


Parodie na trailer

28. dubna 2010 v 14:28 | deabs cullens girls

Moje oblíbena scéna z New moon

28. dubna 2010 v 14:26 | deabs cullens girls

Jacob & Bella Fanmade Video

28. dubna 2010 v 14:18 | deabs cullens girls

Tohle video se mi moc líbí ...♥

Jak se točily scény ve Volteře

28. dubna 2010 v 14:13 | deabs cullens girls

Tak by to dopadlo kdyby se Edward neovládl

28. dubna 2010 v 14:10 | deabs cullens girls

Nepoužité scény

28. dubna 2010 v 13:58 | deabs cullens girls
Mě se stejně nejvíc líbí ta scena kde je Esme a Carliste



1.kapitola 1.Část

27. dubna 2010 v 19:18 | deabs cullens girls

                   1.     První pohled


     Toto je ta část dne, kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku.
     Střední škola.
     Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím, co jsem si sám vybral, a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý.
     Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku - tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.
     Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnost nebyly. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat hlasy, které uvnitř mé hlavy působily jako vytrysknutí proudu řeky.
     Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.
     Když přicházeli lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.
     Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem, a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvilku mi zabralo, než jsem se jimi přehrabal. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou, z každého úhlu. Jen normální lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné - stejně jako když probudíte zvědavost dítěte lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe, jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil, abych jejich myšlenky přestal vnímat.
     Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo.                            
    Poskytoval jsem jim co nejvíc soukromí, tolik kolik jsem jim jen mohl poskytnout. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat.        
     Můžu se pokoušet jak chci, ale přes to já stále…vím.
     Rosalie myslela, jako obyčejně, na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí, a dumala nad vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.
     Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a vyčkal bych, až skončí školní den, abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Trochu jsem se cítil vinen, kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí, abych se je dozvěděl. Jestli Rossaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper…trpěl. Potlačil jsem povzdech.
     Edward. Alice pomyslela na moje jména a hned tak získala moji pozornost. Bylo to to samé, jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé, když někdo pomyslel na jakéhokoli Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.
     Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v těchto soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce.
     "Jak je na tom?", zeptala se mě Alice.
     Zamračil jsem se, jen maličká změna nastala na mých ústech. Nic takového, co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl  mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost, přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu.
     Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále pozorujíc čáry na stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na stěně. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.
     Uklidnila se. Dej mi vědět, až se to stane příliš hrozným.
     Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.
     Děkuji, že to děláš.
     Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení je na mojí straně?" To by asi těžko byla pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné, abychom tak experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice. Proč flirtovat s katastrofou?
     Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak nesmírně těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné - obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídali to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.
     Jasper byl právě teď velice nebezpečný.
V ten okamžik, malá holka na kraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými, světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně - na suchou řezavou bolest v hrdle,  na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…
To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno, než jakou mívám já.
Jasper nechal své představy, aby od něj odešly.  Představoval si to - představoval si sám sebe, jak vstává ze svého sedadla nacházejícího se vedle Alice a chystá se postavit vedle té malé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní, jako kdyby jí chtěl zašeptat do ucha a nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si, jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy…
Kopl jsem do jeho židle.
Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem, a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě.
"Mrzí mě," zamručel Jasper.
Pokrčil jsem rameny.
"Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho mrzutost. "Mohla jsem to vidět."
Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem.
"Trošku pomáhá, pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly.  "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ si?"
"Já vím, kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.
On dnes musí jít na lov. Bylo absurdní, abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl,  neměl by dále pokračovat tímto způsobem.
Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos s jejím jídlem - rekvizitami - a zanechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy už Jasper má dost jejího povzbuzení. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byla to Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky - ale pouze jeden druhému.
Edward Cullen.
Bezděčná reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila, třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela.
Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských oči, které se nacházeli v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím nespatřil. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera náčelníka městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravuje každého, kdo použije celé její jméno…
Otráveně jsem se odvrátil. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno.
Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly.
Teď jsem poznal "hlas" Jessicy Stanleyové - do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním švitořením. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné, abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál to, abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv.
K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani příliš hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá…nebo Mike.
Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové dívky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.
Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny…Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co ona -
Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným brebentěním, které mě dohánělo k šílenství.
"Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zamumlal jsem na rozptýlení Emmettovi.
S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si.
"Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašně. Maličko jsem zklamaný."
"A ta nová dívka? Je z těch pomluv také zklamaná?" Poslouchal jsem, abych uslyšel, co si tato nová dívka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala, když hleděla do neznáma, o rodině mající křídově bledou pokožku, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?
Byla to trochu povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit, více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a nenuceně vyklidit pole. To se čas od času přihodilo - nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z kina. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké nové místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali příležitost, aby si mohli ověřit svou hypotézu. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku…

1.kapitola 2.Část

27. dubna 2010 v 19:17 | deabs cullens girls
Nic jsem neslyšel, i když jsem zablokoval pozornost pošetilého vnitřního monologu Jessicy, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta dívka? Nezdá se mi až zas tak pravděpodobné, že Jessica pořád blábolí pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to, co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo - a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo, na tom samém místě, kde seděla i předtím, a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní klepy o Cullenových.
Mluvili zrovna o nás, což je přirozené.
Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.
Sklopila svou přitažlivou, červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena, jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral oknem ven. Nerad jsem si představoval, jak bych dokázal, aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou.
Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela: údiv jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessičiny historky, a bylo tam ještě něco jiného…okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, pro naše zamýšlené kořisti. Potom, nakonec jsem uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě.
A ještě, ačkoli její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích - neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdáli mělké v jejich temnotě -nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa, kde seděla. Vůbec nic.
V té chvíli jsem pocítil neklid.
Toto bylo něco, s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem naslouchal ještě usilovněji.
Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy
…lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu…možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko… přemýšlel Mike Newton, o dva stoly dál - upírajíc zrak na Bellu Swan.
Podívej se na něj, jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek z školy… Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky, rovněž se motajících okolo té dívky.
….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo něco na ten způsob…Dokonce i Edward Cullen, zírá… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip… A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.
…Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat A proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku… přemítala Ashley Dowlingová.
…Snad se mnou bude na španělštině… Doufala June Richardsonová.
…zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývali normálními věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.
Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc, na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysli. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima.
A, pochopitelně, jsem mohl slyšet to, co ta dívka říkala, když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky, abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti..
 "Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?" Slyšel jsem ji zeptat se, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto, aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že na ni pořád zírám.
 Když jsem měl teď příležitost, očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek, ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.
Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl neochvějně jistý. Naprosto nový.
…hm, hodně štěstí hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím, než odpověděla na dívčinu otázku.
"To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." Odfrkla si.
Odvrátil jsem hlavu, abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměli představu, jaké mají štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem, jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem jasně nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessičiných myšlenek, který si ta nová dívka neuvědomovala…Cítil jsem to nejpodivnější nutkání, abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem vyslídit podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou dívku.
Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt - silný chrání slabší.
Tato dívka vypadala zranitelněji než její nový spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovala jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží, bledou membránou…Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení..
Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala…
To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s lidmi, které neznala, a být v centru pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu, jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské dívky. Nic jsem nemohl slyšet. Proč?
"Jdeme?" Zamumlala Rosalie, přerušujíc tak moji soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání - to mě dráždilo. A rovněž jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že byly přede mnou skryty.
Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky - a já bych našel způsob jak to udělat - byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi úsilí, které bych vynaložil, abych dosáhl cíle.
"Takže, má už  ta nová z nás strach?" Zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku.
Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat.
Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny.
Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti, a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie, a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý Mr. Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoli jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.
Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy - rekvizity,  jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal - vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu zaplňovala, jak se postupně ostatní trousili z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál, abych byl schopný spánku.
Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel, a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou dívku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.
Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…
Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na svém sedadlu a podíval se na vstupující dívku.
Dosud, z místa kde stále Bella, nic. Prázdné místo, zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat.
Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k učitelskému stolu. Ubohá dívka, sedadlo vedle mě bylo tím jediným, které bylo k dispozici. Automaticky jsem uklidil to, co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem,  že by se tu cítila příjemněji.
Bude tu přítomna dlouhý semestr - v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.
Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace.
Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní, na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku, jako nikdy, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný, abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále existoval.
Já jsem predátor. Ona je má kořist. To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo pravdou.
V místnosti plné svědků nebylo nic - oni již paralelně s tím byli v mé hlavě zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic, vzhledem k tomu že by v nich už dále nepokračovala.
Já jsem upír, a ona má tu nejsladší krev, jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dlouho předtím. Pročesal bych celou planetu kvůli ní.. Dokázal jsem si představit tu chuť…
Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který byl připomínkou žízně. Mé svaly se stočili jako pružiny.
Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.
Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě mínila, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým, a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.
Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil, ji zachránilo život na několik palčivých okamžiků. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně silně zamlžila mou mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji, jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný - klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá. Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej netvora ve mně - obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisní sebekontroly. Jak snadno ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila hrstku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mého sedadla.
Ne.
Moje ruce sevřely okraj stolu, zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli.  Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovala si a bez přerušení, dorazila souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byli rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.
Zničit důkaz. To je nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nezanechávajíc tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách, na podlaze. Zničit důkaz. Souběžně zničit…
Věděl jsem, co se to se mnou děje. Dívka musí přijít, musí si sednout vedle mě, a já ji musím zabít.
Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit, aby opustili tuto místnost, až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při myšlence na to, co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet najednou.
Tvář netvora v odrazu se mi vysmívala.
Zatímco se kousek mě chvěl z plánu netvora, další kousek mě to plánoval.
Kdybych zabil to děvče jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc, než by si první z nich uvědomil, co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve tehdy bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře - zatarasit je a jsou  polapeni.
Bylo by pomalejší a obtížnější, pokoušet se je sejmout všechny, když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla během toho, co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila, uzavírajíc tím moje hrdlo suchou bolestí…
Takže, jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si  to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti, v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá strana by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v místnosti.
Dost dlouhá doba na to, aby Bella Swanová pochopila, krátká na to, aby chápala, co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ní, aby pocítila strach. Dost dlouhá doba, třeba, na to, aby ji šok nepřimrazil na místo, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout.. Jeden tlumený výkřik, díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.
Zhluboka jsem se nadechl, a vůně byla ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Právě teď se otočila. Za pár vteřin, se posadí kousek ode mě.
Netvor v mojí hlavě se usmál v dychtivém očekávání.
Někdo po mé levice při zavírání složky s ní práskl. Nepodíval jsem se, abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu, jsem byl schopný myslet jasně. V té drahocenné vteřině jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.
Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zabily už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich počty. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah jiných, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával - rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších zhýralců. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.
Další tvář patřila Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černá noc. Nebyl vlastně žádný důvod, aby mezi nimi podoba byla. Carlisle nebyl můj biologický otec v tom jednoduchém smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zbarvení pleti byla výsledkem toho, čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí - výsledkem naší vzájemné volby.
A ještě, třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti - podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi, jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři netvora. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi: veškerá podobnost se ztratí navěky.

1.kapitola 3.Část

27. dubna 2010 v 19:16 | deabs cullens girls
V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi prominul ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než je ta moje. A měl by mě rád, i kdybych se mu nyní ukázal jako špatný.
Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými  pohyby - společně s obavou? -  a vůně její krve kolem mě vykvetla v neúprosný oblak.
Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z tohoto faktu bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní v hnusu - vzpíral jsem se netvorovi prahnoucím po tom, abych si ji vzal. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zruinovat tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém ne-životě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí.
Odvrátil jsem od ní tvář, zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem.
Kdo je tento lidský tvor? Proč já, proč teď? Proč musím vše ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to, aby se v něm objevila?
Proč přijela sem!
Já se nechci stát netvorem! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných dětí! Já nechci ztratit všechno, co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!
Nechtěl bych. Ona mi to nemůže udělat.
Vůně je problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob, jak odolat… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit moji hlavu.
Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy.
Je duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ho.
Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno.
Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat
Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla okamžitá, ale ne úplná. Stále jsem měl v hlavě památku na její vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný toho, abych ještě dlouho odolával. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to, abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely stát oběťmi. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.
Necítil jsem se ve své kůži, a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík, i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu, a to bylo první varování v případě nebezpečí. Nenarazil jsem až zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl  já,  tedy kromě -  pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí.
Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou, tenkou, průsvitnou pokožku až k rozpálené, mokré, pulsující -
Hodinu. Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá dívka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod, proč nechala své dívčí kadeře rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti- a nenávisti- které mě nyní ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu-dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já… Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit - ten, který částečně pomáhal… Ano, podrážděnost, kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ, jestli by chutnala jako… Nenávidím podrážděnost… Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?
 A jakmile hodina skončí…pak ona odejde z této místnosti. A já udělám co?
Mohl bych se představit: Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?
Ona řekne ano. Je zdvořilé, aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a když, domníval jsem se, by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se dostat ji k lesu pomocí pobídek, mezitím bych se prstem dotknul jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…
Všimnul by si někdo, že jsem byl  tou poslední osobou, se kterou se potkala? Pršelo, jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu, nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediný student, který si dnes všímal její přítomnosti - ačkoli nikdo ji tak vražedně nevnímal jako jsem ji vnímal já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice, když se ošívala na své židli - necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno vlídné, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul, kdyby odešla ze třídy se mnou.
Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?
Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.
Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní náčelník Swan pracuje po celý den. Věděl jsem, kde leží jeho dům, jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městě. Jeho dům se choulil rovnou napravo naproti hustému lesu, bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.
Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou, není tu šance, aby se někdo jiný zranil, a není důvod, abych během této záležitosti pospíchal, a netvor v mé hlavě souhlasil.
To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menším netvorem, kdybych zabil jen nevinnou dívku. Ačkoli jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že to, co skutečně nenávidím, jsem já. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá. 
Probíral jsem se v těchto možnostech po celou dobu hodiny - představujíc si nejlepší způsoby, jakými bych ji zabil. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii, a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo k samému závěru, vzhlédla přes splývavou hradbu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit, jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná, když jsem se setkal s jejím pohledem - spatřil jsem důsledek toho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář, dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy, a já tím byl málem zničen.
Ale zvonek zadrnčel. Zachráněn zvonkem - jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona, se zachránila před smrtí. Já, jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se zároveň bál i nenáviděl ji.
Nedokázal jsem odejít tak pomalu, jak bych asi měl, když jsem vyrazil ze třídy.
Kdyby se na mě někdo pozorně zahleděl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem, jak se pohybuji.
Nikdo mi nevěnoval pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točili okolo dívky, která je odsouzená ke smrti za o trochu delší dobu, než za hodinu.
Schoval jsem se dovnitř svého auta.
Nerad jsem pomýšlel na sebe, jak se sám před sebou musím schovávat Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak nesporně je.
Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to, abych zůstal tam, kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehnul netvorovi, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku…
Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňují, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi nyní nejvíc pomáhalo, byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřené okénka. Ačkoli jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.
Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu, čím bych se nechtěl stát.
Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor, a mám na výběr. Pokaždé tu je volba.
Nepociťoval jsem tuto možnost ve třídě…, ale až teď, až když jsem byl od ní dál.
Možná, kdybych se jí velmi, velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba, abych svůj život měnil.
Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějakému protivnému a lahodnému bezvýznamnému člověku, aby vše zničil? 
Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti …bolest. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, a tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest, bylo skutečně neomluvitelné
Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou dívku před ubohými, nevrlými výhružkami Jessicy Stanleyové uštěpačných myšlenek. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.
Kde je Alice? Nenadále jsem se divil. Nevidí mě ve velkém množství způsobů zabíjet Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc - zastavit mě nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoli důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problému s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu nic té dívce neudělám?
Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr, věděl jsem, že by mohla být v malé budově  používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého "hlasu". Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, pozorujíc jím zvolené osoby s podrobným zkoumáním.
Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.
Pocítil jsem po celém těle nové pálení - pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.
Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl možnost, abych ji zabil  - zrovna když jsem na to pomyslel, netvor se svíjel a skřípal v zuřivosti zuby - potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její vůně…
Nebyl žádný důvod, proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit.
Správně si vybrat. Pokusit se, abych byl takový, jaký si Carlisle myslí, že jsem.
Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti, kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus.
Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k této dívce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco, co by mě očernilo.
 Šel jsem rychle - trochu příliš rychle, ale nebyli tu žádní svědci - přešel jsem malý areál školy přímo k její kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla skoro jako mor.
Kancelář byla prázdná tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu taky chtěl vidět.
Nevšimla si mého tichého příchodu.
"Paní Copeová?"
Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily.
Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamný předzvěst toho, čemu nerozuměli, nezáleží na tom kolikrát jsem to viděl v naší přítomnosti.
"Ach," zalapala po dechu, trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být mým synem. Příliš mladý, abych přemýšlela o způsobu jak… "Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" Její řasy se zatřepetali za tlustými brýlemi.
Trapné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby, co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to, jak každý zvuk nebo gesto přijali.
Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem, jako kdybych už byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." Promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro děšení lidí.
Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
"Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?"
"Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?"
"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku…"
"V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu - jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on… Vsadím se, že je jejich matka doučuje…
"Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů…"
"Nedělal bych žádné potíže."
Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. "Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je…"
"Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu."
"Vynechat biologii?." Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil."
 "Dohoním to příští rok."
"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."
Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.
 "Prosím, paní Copeová?" Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než  mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou …."
Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.
Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.
"Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem - myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---"
Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.
Otočil jsem se, i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojujíc o kontrolu nad svaly, které se bouřili proti mně.
Bella Swan stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou článek novin nebo test. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý, až nelidský pohled.
Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé, vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň..
Ten netvor na mě znovu zíral ze zrcadel jejích očí, maska zla.
Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil, abych se neohlédl za účelem toho, abych se dostal k ní na druhou stranu a pak praštil hlavou Mrs. Copeové do jejích psacího stolu s dostatkem síly na to, abych ji zabil. Dva životy spíše než dvacet. Obchod.
Netvor nervózně, dychtivě, hladově čekal na mě, kdy už to udělám…
Ale vždy tu byla volba - musela tu být..
Zastavil jsem chod svých plic, a zaměřil se na Carlisleův obličej před mýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji Mrs. Copeové, a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.
S využitím veškerého sebeovládání jsem se přemáhal během desetiletí - a to odpíráním, a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu, abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.
"To tak nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."
     Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, pokoušejíc se o to, abych necítil  horkokrevnou teplotu dívčina těla, když jsem ji jenom o kousek palce míjel.
Nezastavil jsem se do té doby, dokud jsem nebyl u svého auta, pohybujíc se příliš rychle po celou cestu z toho místa. Většina lidí už vypadla, takže tu nebylo mnoho svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.
Odkud Cullen přišel? -  vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého vánku. …zase moje představivost… Maminka vždy říká…
Když jsem nasedl dovnitř mého Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se, abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu, jako kdybych se dusil.
"Edwarde?" zeptala se Alice, s obavou v hlase.
Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.

2. kapitolka 1.část

27. dubna 2010 v 19:16 | deabs cullens girls

                                 2.    Otevřená kniha

Hodil jsem sebou do závěje sněhu a nechal ledový poprašek obkreslit tvar mého těla. Pokožka se mi ochladila na teplotu shodnou s okolím a malé kousky ledu jsem vnímal jako samet na své kůži.
Obloha nade mnou byla jasná, poseta hvězdami, které někde zářily modře, jinde žlutě. Vytvářely ve vesmíru velkolepé obrazce - nádherný pohled. Dokonale krásný. Lépe řečeno - měl by být. Byl by, kdybych byl schopný vidět ho.
Nebylo mi lépe. Už uběhlo šest dní, šest dní, po které jsem se skrýval v divočině Denali. Ale necítil jsem se o nic blíže svobodě, než jsem byl v první moment, kdy jsem zachytil její vůni
Když jsem se díval na tu nádhernou oblohu, bylo to, jako kdyby mezi její krásou a mýma očima byla jakási překážka. Tou překážkou byla tvář, obyčejná lidská tvář, kterou jsem nemohl vyhnat z mysli.
Slyšel jsem přibližující se myšlenky dříve než kroky, které je následovaly. Zvuk pohybu nebylo na sněhu téměř slyšet.
Nebyl jsem překvapený, že sem za mnou Tanya přišla. Vím, že nad rozhovorem, který za chvíli nastane, přemýšlela několik uplynulých dní, odkládávající ho na tak dlouho, dokud si nebyla jistá, co vlastně chce říci.
Nějakých pět metrů ode mě si povzdychla a vyskočila na vyčnívající černou skálu, balancující pouze na špičkách chodidel.
Pokožka Tanyi měla ve světle hvězd stříbrnou barvu a její dlouhé kučeravě blonďaté barvy jasně zářily téměř růžově, protože v nich měla jahodový odstín. Její jantarové oči se třpytily, když mě špehovala zahrabaná do půli těla ve sněhu. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu.
Byla dokonalá. Byla by, kdybych byl schopný ji vidět. Povzdechl jsem si.
Na vrcholu skály se přikrčila, dotýkajíc se jí prsty a její tělo se stočilo.
Dělová koule, pomyslela si.
Vyskočila do vzduchu; její postava se proměnila na tmavou kouli, když se objevila mezi mnou a hvězdami. Stočila se do klubíčka a skočila do hory sněhu hned vedle mě.
Najednou na mě dopadla halda sněhu. Hvězdy zmizely, když jsem se ocitnul hluboko pod ledovou pokrývkou.
Opět jsem si povzdechnul, ale ani jsem se nepohnul. Tma pod sněhem ani nebolela, a bohužel mi ani nezastírala pohled. Stále jsem viděl tu samou tvář.
"Edwarde?"
Sníh se zase pohnul protože Tanya mě začala rychle vyhrabávat. Očistila mojí nehybnou tvář od toho jemného prachu, nedívajíc se mi do očí.
"Promiň," zašeptala. "Byl to jen žert."
"Vím, byl vtipný."
Zkřivila ústa.
"Irina a Kate tvrdí, že tě mám nechat na pokoji. Myslí si, že tě otravuju."
"To ne," ujistil jsem ji. "Právě naopak, já jsem ten, kdo je nepříjemný - příšerně nepříjemný. Opravdu se omlouvám."
Jedeš domů, že? Pomyslela si.
"Ještě jsem… se celkem… nerozhodl."
No ale tady nezůstaneš. Její myšlenky byly teď citlivé, smutné.
"Ne. Nezdá se, že by to… pomáhalo."
Zakřenila se. "To je moje chyba, že?"
"Samozřejmě že ne," jemně jsem zalhal.
Nesnaž se být gentleman.
Usmál jsem se.
Moje přítomnost tě znepokojuje, obvinila mě.
"Ne."
Nadzdvihla jedno obočí v tak nevěřícím výrazem, že jsem se musel zasmát. Byl to jen krátký smích, následovaný dalších povzdechem.
"No tak dobře," přiznal jsem se. "Trošku."
Taky si povzdychla a opřela si bradu o ruce. Její myšlenky byly mrzuté.
"Jsi tisíckrát krásnější než hvězdy, Tanyo. Samozřejmě, že ty o tom dobře víš. Nenechej moji tvrdohlavost, aby podkopala tvoje sebevědomí." Zachichotal jsem se nad tím, bylo to tak nepravděpodobné.
"Nejsem zvyklá na odmítnutí," postěžovala si a našpulila rty.
"Samozřejmě že ne," souhlasil jsem, snažíc se neúspěšně blokovat její myšlenky, když vzpomínala na tisíce úspěšných úlovků. Tanya preferovala lidské muže - za prvé jich bylo více a za druhé byli měkcí a teplí. A samozřejmě, vždy nedočkaví.
"Můro," popichoval jsem ji doufajíc, že to přeruší příliv jejích vzpomínek.
Zakřenila se, odhalujíc zuby. "Pravý originál."
Narozdíl od Carlislea, Tanya a její sestry objevili svoje svědomí později. Nakonec to byla jejich záliba v mužích, co je postavilo proti zabíjení. Teď muži, které si oblíbily… žili.
"Když ses tu ukázal," řekla pomalu. "Myslela jsem si, že…"
Věděl jsem, co si myslela. A mohl jsem si myslet, že se takto bude cítit. No tehdy moje analytické myšlení pracovalo na velmi nízkých obrátkách.
"Myslela sis, že jsem si to rozmyslel."
"Ano." Zamračila se.
"Cítím se strašně, že si s tebou takto zahrávám, Tanyo. Nechtěl jsem - nepřemýšlel jsem. Já jen, že… odešel jsem velmi unáhleně."
"Nepředpokládám, že mi povíš proč…?"
Sednul jsem si a ovinul ruce okolo kolen, obranně jsem se stočil. "Nechci o tom mluvit."
Tanya, Irina a Kate byly velmi dobré v životě, který si vybraly. V některých chvílích i lepší než Carlisle. Navzdory blízkosti těch, kteří by měli - a kdysi i byli - jejich kořistí, nedělaly žádné chyby. Cítil jsem se příliš zahanbený, než abych se jí přiznal.
"Problémy se ženami?" hádala, ignorujíc moji neochotu.
Zasmál jsem se bez náznaku radosti. "Ne takové, jaké si myslíš."
Potom nastalo ticho. Poslouchal jsem její myšlenky, když přemýšlela nad několika možnostmi, jakými by si vyložila moje slova.
"Nejsi ani trochu blízko," pověděl jsem jí.
"Dáš mi ještě jednu šanci?" zeptala se.
"Nech to tak, jak to je, Tanyo."
Zase nastalo ticho, stále uvažovala. Ignoroval jsem jí, neúspěšně se snažíc ocenit hvězdy.
Po momentě ticha se vzdala a její myšlenky nabraly jiný směr.
Kam půjdeš, když odejdeš, Edwarde? Zpátky ke Carlisleovi?
"Nemyslím si," zašeptal jsem.
Kam půjdu? Nemohl jsem si vzpomenout na jediné místo na této zemi, které by mě zaujalo. Nebylo nic, co bych chtěl vidět nebo dělat. Nezáleží na tom, kam bych šel, protože to nebude nikam - budu stále akorát utíkat před něčím.  To je hrozné.  Kdy jsem se stal tahle zbabělým? Tanya mě chytila svojí štíhlou rukou okolo ramen. Ztuhnul jsem, ale neodtáhnul jsem se. Myslela to více jako přátelské objetí než cokoliv jiného.
"Myslím, že se tam vrátíš." řekla hlasem, ve kterém bylo jen málo z jejího původně ruského přízvuku.  
"Nezáleží na tom co to je… nebo kdo to je, to co tě straší. Ty jsi ten typ, který se tomu postaví čelem."
Její myšlenky byly tak jisté jako její slova. Snažil jsem se přijmout obraz, kterým mě viděla ve své hlavě. Obraz toho, kdo se tomu postaví. Bylo příjemné opět o sobě takto přemýšlet. Nikdy jsem nepochyboval o své odvaze, o své schopnosti čelit problémům, až do té nedávné strašné hodiny biologie.
Políbil jsem jí na tváře a velmi rychle se odtáhnul, když se ke mně otočila s našpulenými rty. Smutně se nad tím usmála.
"Děkuju Ti, Tanyo. Potřeboval jsem to slyšet."
Její myšlenky nabraly podrážděný tón.  "Nemáš zač. Doufám, že v budoucnu budeš rozumnější, Edwarde."
"Promiň, Tanyo. Víš, že jsi pro mě příliš dobrá. Já… ještě jsem nenašel to, co hledám."
"Takže, pokud už tě před odchodem neuvidím…. Sbohem, Edwarde."
"Sbohem, Tanyo." Když jsem tato slova vyslovil, viděl jsem se. Viděl jsem se odcházet. Viděl jsem se být dost silný, dost silný na to, abych se vrátil na jediné místo, kde jsem toužil být.
"Znova, děkuju."
Okamžitě byla na nohách a běžela pryč, pohybující se přes sníh tak rychle, že její chodidla ani neměly čas se ponořit do sněhu, nenechala za sebou žádné stopy. Neotočila se. Moje odmítnutí ji tížilo víc, než připustila, dokonce i v jejích myšlenkách. Nechtěla mě vidět znovu předtím, než odejdu.
Moje ústa se stáhla starostí. Nechtěl jsem Tanyu zranit, i když její city nebyly hluboké a sotva úplné, ale v každém případě nic co bych chtěl opětovat. Stále jsem se necítil být gentlemanem.
Opřel jsem si bradu o kolena a opět jsem se podíval na hvězdy, i když už jsem chtěl být na cestě. Věděl jsem, že mě Alice uvidí přicházet a poví to ostatním. Potěší je to - hlavně Carlislea a Esme. Ještě chvíli jsem se díval na hvězdy a snažil se proniknout za tvář v mojí hlavě. Mezi mnou a třepotajícími světly na obloze byl pár zmatených čokoládově - hnědých očí hledících na mě a pokoušejících se zjistit, co bude moje rozhodnutí znamenat pro ni.
Samozřejmě, nebyl jsem si jistý, jestli právě tuhle informaci její neobvyklé oči hledaly. Ani v mojích představách jsem si nedokázal vybavit její myšlenky. Oči Belly Swanové se dívaly i nadále a nezastřený výhled mi unikal. S těžkým povzdechem jsem se vzdal a postavil se. Když poběžím, můžu být zpět v Carlisleově autě za méně než hodinu….
V touze vidět svojí rodinu a v touze být tím Edwardem, který se věcem postaví tváří v tvář, jsem běžel přes hvězdami osvětlené sněhové pole nezanechávaje žádné otisky chodidel.
"Bude to v pořádku," vydechla Alice. Její oči byly nesoustředěné a Jasper měl jednu ruku těsně pod jejím loktem, aby jí vedl, když jsme kráčeli přes přeplněnou jídelnu v malé skupince. Rosalie a Emmett byli v čele. Emmett vypadl směšně, jako bodyguard uprostřed nepřátelského území. Rosalie byla také ostražitá, no možná více vytočená než ochranářská.
 "Samozřejmě že bude," potvrdil jsem. Jejich chování bylo absurdní. Když bych si nebyl jistý, že to zvládnu, zůstal bych doma.
Naše normální ráno se změnilo na hravé ráno -  v noci sněžilo a Emmett a Jasper chtěli využít mojí nepozornosti, aby mě zbombardovali sněhovými koulemi. Když je znudil nedostatek mého zájmu, obrátili se proti sobě. Jejich přehnaná ostražitost by byla vtipná, kdyby mě tak nevytáčela.
"Ještě tu není, ale co se týká směru, kterým přijde……nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa."
"Samozřejmě že budeme sedět na našem obvyklém místě. Přestaň, Alice. Lezeš mi na nervy. Budu úplně v pohodě."
Když jí Jasper pomáhal sednout, zamrkala očima a zaměřila se na mojí tvář.
"Hm," řekla, znějíc nanejvýš překvapeně.  "Myslím, že máš pravdu."
"Samozřejmě že mám." zamumlal jsem.
Nesnášel jsem být středem jejich pozornosti. Pocítil jsem náhlou sympatii k Jasperovi, vzpomínajíc na všechny ty chvíle, kdy jsme ho ochranně obletovali. Krátce opětoval můj pohled a ušklíbnul se.
Otravné, co?
Zašklebil jsem se na něj.
Nebylo to náhodou teprve minulý týden, kdy se mi tahle dlouhá jednotvárná místnost zdála tak vražedně nezajímavá? Nebyla pro mě tehdy jako spánek, jako kóma, jen samotné setrvávání zde?
Dnes byly moje svaly napnuté - jako struny klavíru, připravené zahrát při sebemenším stlačení kláves. Moje smysly byly extra - ostražité, sledoval jsem každý pohled, každý pohyb vzduchu, který se dotknul mojí pokožky, každou myšlenku. Hlavně myšlenky. Zůstal už jen jediný smysl, který jsem držel pod zámkem a odmítal ho použít. Čuch, samozřejmě. Nedýchal jsem.
Čekal jsem, že uslyším více o Cullenových v myšlenkách lidí, když jsem se jimi jen tak zběžně probíral. Celý den jsem čekal, hledajíc každou novou známost Belly Swanové. Chtěl jsem vědět, komu se svěřila a jaké nové klepy o nás kolují školou. Ale nic. Nikdo si nevšímal pěti upírů v jídelně, bylo to jako předtím, než to nové děvče přišlo. Pár lidí v této místnosti na ni stále myslelo, stejnými myšlenkami jako před týdnem. Teď jsem se ale cítil fascinovaný, namísto toho aby mě to nudilo.
Nikomu o mě nic neřekla?
Není možné, že by si nevšimla mého černého vražedného pohledu. Viděl jsem její reakci. Určitě jsem jí hloupě vystrašil. Byl jsem přesvědčený, že to určitě někomu řekla, možná i trochu zveličila, aby to znělo lépe. Přidat mi pár hrozivých řádků.
A potom, slyšela mě, když jsem se snažil přesunout si hodiny biologie. Muselo ji napadnout, z mého výrazu, že ona byla ten důvod. Normální děvče by se ptalo, porovnávalo si svoje zážitky s ostatními a hledalo nějaký společný znak, kterým by si vysvětlila moje chování, aby se nemusela cítit jako outsider. Lidi se neustále snaží cítit normálně, zapadnout. Ladit se všemi okolo, jako stádo ovcí. Tahle potřeba byla silnější hlavně v období dospívání. Tohle děvče nebude žádnou výjimkou. Ale nikdo si nás nevšímal. Bella musí být výjimečně plachá, když se nikomu nesvěřila. Možná si promluvila s otcem, možná toto bylo to nejsilnější pouto……i když mě se to zdálo málo pravděpodobné, když s ním strávila tak málo času. Bližší si je k mámě. Ale i tak, v nejbližší době budu muset jít okolo náčelníka Swana a poslouchat, co si myslí.
"Něco nového?" Zeptal se Jasper.
"Nic. Ona… asi to nikomu neřekla."
Všichni čtyři naráz zvedli obočí.
"Možná nejsi tak strašidelný, jak si myslíš," řekl Emmett, chichotající se. "Vsadím se, že já bych jí vystrašil lépe."
Zakoulel jsem očima.
"Přemýšlím proč.?" Znovu se pozastavil nad mým novým objevem - neobyčejně zamlklá dívka.
"Už jsme to probírali. Já prostě nevím."
"Přichází," najednou zašeptala Alice. Cítil jsem, jak jsem strnul. "Snaž se vypadat lidsky."
"Lidsky, říkáš?" Zeptal se Emmett.
Zdvihnul svojí pravou pěst a přetočením prstů odhalil sněhovou kouli, kterou ukrýval v dlani. Samozřejmě se nerozpustila. Udělal z ní kousek ledu. Oči měl upřené na Jaspera, ale já jsem viděl, kam se ubírají jeho myšlenky. A taktéž Alice, samozřejmě. Když jí na ní náhle hodil, odrazila ji od sebe a led přeletěl přes celou délku jídelny příliš rychle pro lidské oči, až se nakonec rozbila na kousky o cihlovou zeď, přičemž zeď se rozbila také.
Hlavy všech z tohoto roku místnosti zíraly na kousek ledu na zemi a potom se otočily, aby našly viníka. Nedívaly se dál než pár stolů od nás. A nikdo se nedíval na nás.
 "Velmi lidské, Emmette," ostře poznamenala Rosalie. "Proč do té stěny rovnou nevrazíš pěstí?"
"Vypadalo by to působivěji, kdybys to udělala ty, zlato."
Snažil jsem se na ně soustředit, udržující usměvavou tvář, jako kdybych se zúčastňoval jejich žertíku. Nedovolil jsem se podívat se směrem, o kterém jsem věděl, že tam bude stát. Snažil jsem se jenom poslouchat.
Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztržitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly.
Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nechýchat při každé známce její vůně v mém okolí.
Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy - duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbilo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatímco jí pozoroval, když sebou trhla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapomněla, že tam je.
 "Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečku přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen proto, že jsem mu soustředěně naslouchal.
 "Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.
Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem na mojí tváři.
Hej brácha, vypadáš, jako kdybys byl nemocný.
Upravil jsem svůj výraz na nenucený.
Jessica nahlas uvažovala o Bellinimým nedostatku chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"
"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabší, ale stále velmi jasný.
Proč mě trápily obavy, které náhle vyřazovaly z myšlenek Mike Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ní Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ní takto reagovali všichni. Nechtěl jsem jí instinktivně chránit i já? Předtím jsem jí chtěl zabít…. To je…
Byla ta dívka nemocná?
Těžko posoudit - vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou…. Potom jsem si uvědomil, že jsem se o ní bál úplně stejně jako ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.
Ale i přesto se mi nelíbilo, že jsem ji sledoval přes Mikeovy myšlenky, Potom jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedli k pravidelným Jessičiným sousedkám, k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbila Alice.
Alice do mě šťouchla.  Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.
Zatnul jsem zuby.
"Pohodička, Edwarde," řekl Emmett. "Upřímně. No tak zabiješ jednoho člověka. Pro to se přece svět nezhroutí."
"Ty tak víš," zamumlal jsem.
Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."
Hned potom na něj Alice hodila hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.
Překvapeně zamrkal a potom se zákeřně zaškaredil.
"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.
"Fuj!" Stěžovala si Rosalie, když se spolu s Alicí očistily.
Alice se smála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkách jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka - měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě - že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a přitom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.
Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.
… zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a to upoutalo moji pozornost.
Automaticky jsem se podíval směrem k myšlence, až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.
Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.
Rychle svěsila hlavu a opět se skryla za závojem vlasů.
Co si myslela? Moje frustrace narůstala každou minutou. Snažil jsem se - nejistě, protože jsem to ještě nikdy předtím nezkoušel - zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.
Nic, jenom ticho.

2.kapitola 2.část

27. dubna 2010 v 19:14 | deabs cullens girls
Co to s ní je? Pomyslela si Jessica. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.
"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebyla ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.
Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.
"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" zašeptala.
Takže si všimla mojí předchozí reakce. Samozřejmě, že ano.
Její otázka Jessicu zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj výraz, ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.
"Ne," řekla, i když si přála, aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled - i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy. "Měl by?"
"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb, ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.
"Cullenovi nemají rádi nikoho," ujistila ji Jessica. " … no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. " Nikdy to nedělají, postěžovala si v myšlenkách. " Ale on na tebe pořád zírá."
"Přestaň se na něj dívat," sykla dívka na Jessicu a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že ji poslouchá.
Jessica se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.
Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si - i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý - že to bylo záměrně. Vypadala, že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.
Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě změnil na déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště. Opravdu si té změny nevšimnul? Mně se to zdálo tak hlasité.
Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli a já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního. Příšerně hloupé.
Ani zbytek mojí rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.
Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mojí pokožce, cítil tak neskutečně úžasnou vůni její krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu? Byl jsem na to dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?
"Já… myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."
Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.
"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil. "Jdi domů. Jdi na to pomalu."
"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett. "Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."
"Ještě se nechci stěhovat," stěžovala si Rosalie. "Nechci začínat znovu od začátku. Konečně jsme téměř dokončili střední školu, Emmette."
Nemohl jsem se rozhodnout. Strašně, ale opravdu strašně jsem se tomu chtěl postavit. Nechtěl jsem zase utíkat. A také jsem nechtěl překročit hranice. Minulý týden byla chyba, že jsme Jaspera nechávali tak dlouho bez lovu, nebyla tohle také taková zbytečná chyba?
Nechtěl jsem být důvodem ke stěhování. Určitě by mi za to nepoděkovali.
Vlastně jsem chtěl jít na hodinu biologie. Uvědomil jsem si, že chci opět vidět její tvář.
Tohle rozhodlo. Tahle zvláštnost. Hněval jsem se pro to sám na sebe. Nepřísahal jsem si náhodou, že nenechám ticho Belliny mysli, aby mě donutilo přehnaně se o ní zajímat? No a teď - byl jsem nadmíru zaujatý.
Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlí. Její mysl byla zavřená, ale oči otevřené. Možná jsem v nich mohl číst namísto myšlenek.
"Ne, Rose, myslím si, že to opravdu bude v pohodě," řekla Alice. "Vyjasňuje se mi to. Jsem si na devadesáttři procent jistá, že se nic nestane, když do té třídy půjde." Zvědavě se na mě podívala a přemýšlela, co asi změnilo moje myšlenky, že jsou její vize najednou jistější.
 Nebude už dost zvláštní snažit se nechat Bellu Swanovou naživu?
Emmett měl pravdu, i když na druhé straně - proč už to nemít za sebou? Postavím se tváří v tvář pokušení.
"Jděte do třídy," přikázal jsem jim a vstal od stolu. Odešel jsem bez ohlédnutí.  Slyšel jsem obavy Alice, Jasperův nesouhlas, Emmettův souhlas a zuřivost Rosalie, s kterou mě sledovala.
Naposledy jsem se zhluboka nadechnul a vešel do třídy.
Přišel jsem včas - pan Banner se stále ještě připravoval na dnešní laboratorní práce. Dívka si sedla za můj - náš - stůl a se svěšenou hlavou koukala do sešitu, do kterého si čmárala. Přiblížil jsem se ke stolu a díval na sešit. Zkoumal jsem papír a byl jsem velice zaujatý výplody její mysli. Žádné z nich nemělo význam, pouze jeden škrábanec za druhým. Možná ani nepřemýšlela nad obrazy, které kreslila, ale nad něčím jiným …???
Odsunul jsem svoji stoličku dost silně na to, aby zavrzala na linoleu - lidi se totiž cítí o mnoho lépe, když se někde objeví provázeni zvukovou kulisou.
Věděl jsem, že to slyšela - nezvedla hlavu, ale její ruka vynechala jedno kolečko v obrázku, který kreslila.
Proč se neotočila? Možná byla vyděšená. Musím na ní tentokrát zapůsobit jinak. Aby si myslela, že to předtím byla jen její představivost.
"Ahoj," řekl jsem tichým melodickým hlasem, který jsem používal pro lidi a vykouzlil jsem zdvořilý úsměv bez náznaku zubů.
Teď už hlavu zvedla a její velké hnědé oči byly vylekané, zmatené, plné nevyslovených otázek. Byla to přesně ta tvář, která mi minulý týden blokovala výhled na hvězdy.
Když jsem se díval do jejích zvláštních hlubokých hnědých očí, uvědomil jsem si, že nenávist - ta nenávist, kterou jsem cítil k její samotné existenci - se vypařila. Teď, když jsem nedýchal a nezkoumal její vůni, bylo těžké uvěřit, že bych mohl nenávidět někoho tak zranitelného.
Začervenala se, ale nic neřekla.
Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.
" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."
Svraštila obočí - zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.
" Odkud znáš moje jméno? " zakoktala.
Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál - tohle byl zvuk, při kterém se lidi cítí uvolněněji.
"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý."  Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo, až přijedeš."
Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a že pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zároveň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.
"Ne," řekla. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."
"Máš radši, když se ti říká Isabella?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé tak nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?
"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz - jestli jsem ho pochopil správně - byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem. "Ale myslím, že Charlie - chci říct táta - o mně určitě mluví jako o Isabelle - a zdá se, že takhle mě tu zná každý."  Pokožka jí ztmavla dalším odstínem červené.
"Aha," odpověděl jsem hloupě a rychle jsem se odvrátil od její tváře.
Právě jsem si uvědomil, co ta její otázka znamenala - šlápnul jsem vedle, udělal jsem chybu. Kdybych hned první den neposlouchal myšlenky ostatních, tak bych ji nejprve oslovil plným jménem jako ostatní. A ona si toho rozdílu všimla.
Cítil jsem se znepokojeně. Velmi rychle se mého přešlapu chytla. Dost šikovně na toho, kdo by se měl v mojí přítomnosti cítit vystrašeně.
Ale měl jsem větší problém, než její podezření o mně, které si schovávala uvnitř svojí hlavy.
Docházel mi vzduch. Kdybych s ní chtěl znovu mluvit, musel bych se nadechnout.
Bylo velmi těžké s ní nemluvit. Naneštěstí pro ni, když seděla vedle mě, automaticky se z ní stal můj partner na laboratorní práce. A dnes bychom měli pracovat spolu. Zdálo by se jí zvláštní a nevýslovně drzé, kdybych jí během laborek ignoroval. Podezřívala by mě ještě víc, víc by se mě bála………

2.kapitola 3.část

27. dubna 2010 v 19:10 | deabs cullens girls
Odsunul jsem se od ní tak daleko, jak to jenom moje židle dovolila, a otočil jsem hlavu na stranu. Duševně jsem se připravil, rozkázal svým svalům zůstat na místě a potom jsem se rychle, zhluboka nadechnul, nechávaje vzduch proudit přes ústa.
Ach!
Bylo to neskutečně bolestivé. I když jsem jí necítil, rozpoznal jsem její vůni na jazyku. Můj krk byl opět v plamenech, spalující bolest byla stejně silná jako minulý týden.
Zatnul jsem zuby a snažil se dát opět dohromady.
"Začněte," nařídil pan Banner.
Potřeboval jsem všechnu svoji sebekontrolu získanou během sedmdesáti let tvrdé práce, abych se otočil k děvčeti, které hledělo na stůl, a usmíval se.
 "Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal jsem se jí.
Podívala se mi do tváře, potom zbledla a oči se jí rozšířily. Bylo něco v mém výrazu? Opět se mě bála? Nemluvila.
 "Nebo můžu začít já, jestli chceš," řekl jsem tiše.
"Ne," odpověděla a opět se začervenala. " Já začnu."
Radši jsem se zadíval na vybavení na stole, na otlučený mikroskop, na box se sklíčky, než abych se díval na proud krve pod její průsvitnou pokožkou. Znovu jsem se přes zuby nadýchnul a škubla se mnou bolest v hrdle, když jsem zachytil její chuť.
"Profáze." Řekla, po rychlém přezkoumání. Chtěla vyměnit sklíčko, i když se na něj jen krátce podívala.
"Můžu se podívat?" Instinktivně, hloupě, jako bych byl jeden z jejího druhu, jsem se natáhnul, abych zastavil její ruku. Na sekundu se teplo jejího těla vpálilo do mojí pokožky. Bylo to jako elektrický proud, ale určitě víc než jen třistašedesát stupňů Celsia. Horko mi proběhlo od dlaně přes celou moji ruku. Rychle rukou ucukla.
"Promiň," zašeptal jsem přes stisknuté zuby. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem pevně uchopil mikroskop a zadíval se přes objektiv na vzorek. Měla pravdu.
"Profáze," souhlasil jsem.
Byl jsem ještě příliš rozrušený, abych se na ní podíval. Dýchal jsem jen tolik, kolik jsem mohl přes zaťaté zuby a snažil se ignorovat ten ohnivý hlad. Soustředil jsem se na úlohu a zapsání výsledků do řádku laboratorní práce. Potom jsem vyměnil sklíčka.
Na co právě myslela? Co cítila, když jsem se dotkl její ruky? Moje ruka pro ni musela být ledově chladná - odpuzující. Nevěděl jsem, proč je tak ticho.
Zadíval jsem se do mikroskopu.
"Anafáze," zamumlal jsem, když jsem to zapisoval do druhého řádku.
"Můžu?" zeptala se.
Podíval jsem se na ní, překvapený, jak nedočkavě vypadala její ruka natáhnutá k mikroskopu. Nevypadala vystrašeně. Opravdu si myslela, že to mám špatně?
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát nad jejím výrazem plným naděje, když jsem mikroskop posunul směrem k ní.
Zadívala se do objektivu s dychtivostí, která ale rychle pominula. Koutky úst se jí prohnuly.
"Sklíčko tři?" zeptala se bez toho, aby odvrátila oči od mikroskopu, jen natahujíc ruku. Položil jsem další sklíčko do její dlaně a dával si velký pozor, abych se jí nedotkl. Sedět vedle ní bylo jako sedět vedle hořící lampy. Cítil jsem, jak se mi její zásluhou zvyšovala teplota těla.
Nedívala se na něj dlouho. "Interfáze," lhostejně poznanela - příliš se snažila, aby to tak vyzvělo - a posunula mi mikroskop. Nedotkla se papíru, ale čekala, než to zapíšu. Zkontroloval jsem to - opět měla pravdu.
Takto jsme úlohu i dokončili, občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale nedívali jsme se jeden druhému do očí. Byli jsme jediní, kteří už byli hotoví - ostatní týmy měly problémy. Mike Newton se nedokázal soustředit - snažil se pozorovat mě a Bellu.
Doufám, že to zůstane jen při tomhle, pomyslel si, ostře mě sledujíc. Hm, zajímavé. Nevěděl jsem, že ten chlapec mě nesnáší. Tohle byl nový objev, asi takový jako nedávný příchod tohoto děvčete. A aby to bylo zajímavější, zjistil jsem - k mému překvapení - že ten pocit je vzájemný.
Opět jsem se podíval na děvče, zmatený rozsahem chaosu a rozruchu, který mi, napříč jejímu obyčejnému a neškodnému příchodu, způsobila v životě.
Ne, že bych nevěděl, co vrtalo Mikeovi v hlavě. Byla hezká………tak zvláštně. Řekl bych, že její tvář je spíše zajímavá. Ne moc symetrická - její úzká brada neseděla k širokým lícním kostem, má extrémní barvy - kontrast tmavých vlasů a světlé pokožky. A nakonec tu byly oči, které byly plné tichých tajemství.
Oči, které právě teď provrtávaly ty moje.
Opětoval jsem její pohled, snažíc se uhodnout alespoň jedno z jejích tajemství.
"Nosíš čočky?" vyhrkla náhle.
Divná otázka. "Ne." Téměř jsem se usmál nad myšlenkou zlepšování mého zraku.
"Aha," zamumlala. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."
Okamžitě jsem se cítil hůř, když jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo se snažil odhalit tajemství.
Pokrčil jsem rameny a otočil se směrem k učiteli.
Samozřejmě, že mám jiné oči, než když se do nich dívala naposledy. Abych se připravil na dnešní utrpení a pokušení zároveň, strávil jsem celý víkend lovem a snažil se utišit hlad, jak to jenom šlo. Nakrmil jsem se krví zvířat, i když to nezměnilo příchuť ve vzduchu, co se kolem ní vznášela. Když jsem se na ni naposledy díval, moje oči byly černé hlady. Teď, když moje tělo téměř plavalo v krvi, měly zlatou barvu. Jemně jantarovou z toho, jak jsem se nadměrně snažil utišit hlad.
Další krok vedle. Kdybych věděl, na co naráží, jednoduše bych jí řekl, že ano.
Seděl jsem vedle lidí v této škole už dva roky, ale ona byla za tu dobu jediná, která se ke mně dostala dost blízko na to, aby si všimla změny v barvě mých očí. Ostatní, zatímco obdivovali krásu naší rodiny, rychle sklopili oči, když jsme opětovali jejich pohled. Plaše se odvrátili a snažili se ignorovat detaily našeho objevení v instinktivní snaze neporozumět. Ignorace byla perfektním vynálezem lidské mysli.
Proč zrovna tohle děvče musí vidět tak moc?
Pan Banner se zastavil u našeho stolu. Vděčně jsem nasával čerstvý vzduch, který s sebou donesl, než se stihl smíchat s její vůní.
"Ale, Edwarde," řekl, zkoumající naše odpovědi "nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?"
"Bella," opravil jsem ho automaticky "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."
Pan Banner se na ni skepticky podíval. "Už jste tuhle laboratorní práci dělala?"
Zaujalo mě, když se plaše usmála.
"Ne s cibulovým kořínkem."
"S blastulou bělice?" Zjišťoval.
"Jo."
To ho překvapilo. Dnešní laboratorní práce byla něco, co vybral z pozdějších vyučovacích hodin. Zamyšleně kýval hlavou. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"
"Ano."
Byla vyspělejší, inteligentní na člověka. To mě nepřekvapovalo.
"No," řekl po chvíli, "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce.". Obrátil se, mumlající si sám pro sebe, " Tak ostatní studenti dostanou šanci něco se naučit."  Vsadím se, že to slyšela. Opět si čmárala do sešitu.
Dva kroky vedle jen za jednu hodinu. To bylo dost ubohé. Vlastně jsem ani neměl ponětí, co si o mně myslí - jestli se mě bojí, jestli a jak moc mě podezřívá. Musel jsem vynaložit větší snahu, aby si názor na mě poopravila. Něco říct nebo udělat. Něco lepšího, co by odsunulo ty krvelačné myšlenky na naše poslední střetnutí.  
"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" Řekl jsem, opakujíc to, o čem se několik studentů právě bavilo. Klasické, nudné téma rozhovoru. Počasí - to vždy zabere.
Podívala se na mě s očividnými pochybnostmi - nezvyklá reakce na moje normální slova. "Ani ne," řekla, což mě opět překvapilo.
Snažil jsem se opět zavést konverzaci do obyčejných kolejí. Byla určitě ze světlejšího a teplejšího místa - její pokožka to nějak vyzařovala, i když byla tak bledá. A chlad jí určitě taky nedělá dobře. A ani můj ledový dotyk.
 "Nemáš ráda zimu." Konstatoval jsem.
"Nebo mokro," souhlasila.
"To se ti musí ve Forks těžko žít." Možná jsi sem neměla chodit, chtěl jsem dodat. Možná by ses měla vrátit, odkud jsi přišla.
Ale nebyl jsem si jistý, jestli to vlastně chci. Stále si budu pamatovat vůni její krve. Byla tu nějaká záruka, že bych jí nakonec nepronásledoval? Kromě toho, kdyby odešla, její mysl by pro mě navždy zůstala tajemstvím. Nekonečný hlavolam.
"To ani nemáš ponětí," řekla tichým, zamračeným hlasem.
Její odpovědi nikdy nebyly takové, jaké bych čekal. Nutily mě ptát se víc a víc.
"Proč jsi sem tedy přijela?" dožadoval jsem se odpovědi a uvědomoval si, že můj hlas byl naléhavější, než by měl být při normální konverzaci. Otázka zněla drze a šťouravě.
"To je… komplikované."
Zamrkala očima a dále se tím nezdržovala. Já jsem naopak zvědavostí málem praskl - zvědavostí, která mě spalovala téměř stejnou silou jako hlad v mém hrdle. Vlastně jsem zjistil, že se mi i trochu lépe dýchá - ta agónie se dala snést přes nenucenost.
"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal jsem. Možná když budu zdvořilý, tak bude odpovídat na moje otázky tak dlouho, až budu dost drzý, abych se ptal.  
Tiše si prohlížela svoje ruce. Vyvolalo to u mě netrpělivost, chtěl jsem jí svojí rukou zvednout bradu, abych si mohl odpovědi přečíst v jejích očích. Bylo by to ode mě ale velmi hloupé - a nebezpečné - kdybych se znovu dotkl její pokožky.
Náhle zvedla hlavu. Byla pro mě úleva, opět vidět všechny ty emoce v jejích očích. Rychle bez přemýšlení odpověděla.
"Moje matka se znovu vdala,"
Ach, tohle bylo tak lidské, tak lehké k pochopení. Smutek jí na chvíli problesknul v očích.
"To nezní tak složitě," konstatoval jsem. Můj hlas byl něžný, navzdory tomu, že jsem si to dopředu neplánoval. Její smutek mě dělal zvláštně bezmocným, přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, cokoliv, aby se cítila lépe. Divné. "Kdy se to stalo?"
"Loni v září." Těžko si povzdechla. Zadržel jsem dech, když její teplý dech ovinul mojí tvář.
"A ty ho nemáš ráda," hádal jsem, dychtící po dalších informacích.
"Ne, Phil je fajn, " opravila moje domněnky. V koutku jejích úst jsem spatřil něco jako úsměv.   "Možná trochu moc mladý, ale docela milý."
Tohle mi překazilo scénář, který jsem si představoval v myšlenkách.
"Proč jsi s nimi nezůstala?"zeptal jsem se zvědavě. Znělo to, jako bych byl dotěrný. Což jsem i byl.
"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Její úsměv byl nyní už viditelný, výběr tohoto povolání ji pobavil.  
Usmál jsem se zpět, i když jsem to neplánoval. Nesnažil jsem se, aby se se mnou cítila uvolněně. Ale její úsměv mě donutil se také usmívat - teď jsem byl zasvěcený do jednoho z jejích tajemství.
"Slyšel jsem o něm?" V mysli jsem sem probíral všechny plakáty profesionálních fotbalových hráčů a přemýšlel, který z nich je asi Phil…….
"Asi ne. Nehraje dobře." A další úsměv. "Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."
Seznam v mé hlavě se okamžitě přesunul a já jsem zvažoval na sekundu seznam dalších možností. V ten samý moment jsem si naplánoval nový scénář.
"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním,"
řekl jsem.  Zdálo se, že hádání mi přinášelo více odpovědí než otázky. A měl jsem pravdu. Trochu zvedla bradu.
"Ne, neposlala mě sem," řekla tvrdším tónem. Moje hádání ji rozzlobilo, i když jsem nevěděl proč. "Poslala jsem se sama."
Nepokoušel jsem se zjistit význam ani zdroj její naštvanosti. Byl jsem totálně zmatený.
Vzdal jsem to. Tahle dívka mi jednoduše nedávala smysl. Nebyla jako ostatní lidi. Možná, že ticho jejích myšlenek a příchuť její vůně na ní nebyly jediné neobvyklé věci.
"Tomu nerozumím," připustil jsem nerad.
Vzdychla si a dlouze se zadívala do mých očí, déle než by vydržel normální člověk.
"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm," vysvětlovala pomalu a tón jejího hlasu byl s každým dalším slovem opuštěnější. "Byla z toho nešťastná… tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Vráska na čele se jí prohloubila.
"A teď jsi nešťastná ty," poznamenal jsem. Nemohl jsem zastavit proud mých hypotéz, doufal jsem, že se o ní něco dozvím z jejích reakcí. A tahle se nezdála být daleko od pravdy.
"No a?" odpověděla, jako by její pocity neměly význam.
Dál jsem se jí díval do očí s pocitem, že jsem aspoň na chvíli zahlédl její duši. V tom jediném slově jsem pochopil, kam mezi svoje priority zařadila sebe. Byla tak odlišná od lidí, její vlastní potřeby byly úplně vespod jejího seznamu. Byla obětavá.
Když mi to došlo, záhada osoby skrývající se uvnitř této tiché mysli se začala pomalu vyjasňovat.
"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat nenuceně, abych zakryl intenzitu svojí zvědavosti.
Zasmála se, ale v jejím smíchu nebylo ani stopy po veselosti. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."
Chtěl jsem se jejím slovům zasmát, ale ani já jsem se necítil vesele. Už jsem něco věděl o neférovosti života. "Myslím, že to už jsem někde slyšel."
Zmateně se na mě podívala. Na chvíli odvrátila pohled, ale pak se na mě opět zadívala.
 "Tak to je všechno," řekla.
Ale já ještě nebyl připravený ukončit tuto konverzaci. Ta malá vráska, důkaz jejího smutku, mě trápila. Chtěl jsem jí prstem vyhladit, ale nemohl jsem se jí dotknout. Bylo by to příliš nebezpečné.
"Hraješ to dobře," řekl jsem pomalu, stále uvažující nad další hypotézou.  "Ale klidně se vsadím, že trpíš, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."
Zašklebila se, její oči se zúžily a rty zkroutily v úšklebku, když se rozhlédla po třídě. Nelíbilo jsem se jí, že jsem to uhádl. Nebyla klasický mučedník - když trpěla, nechtěla mít publikum.
"Mýlím se?"
Jemně sebou trhla, ale i nadále předstírala, že mě neslyší.
To mě přinutilo se usmát. "Myslím, že ne."
"Co na tom tobě záleží?" dožadovala se odpovědi, stále se dívajíc jinam.
"To je moc dobrá otázka," přiznal jsem víc sobě než jí.
Její soudnost byla lepší než ta moje - viděla přímo do jádra věci, zatímco já jsem trápil na okraji, pomalu se přesouvajíc po stopách. Detaily jejího lidského života by mě neměly zajímat. Nebylo pro mě správné zajímat se o to, co si myslí. Kromě ochrany mojí rodiny před prozrazením, lidské myšlenky nebyly důležité.
Nebyl jsem zvyklý jednat tak intuitivně. Příliš jsem se spoléhal na můj výjimečný sluch - zřejmě jsem nebyl tak vnímavý, jak jsem si myslel.
Dívka si povzdechla a zamračila se. Dívala se přímo před sebe. Něco na její znechucené tváři bylo velmi vtipné. Celá tahle situace - tahle konverzace byla vtipná. Nikdo ještě nebyl přede mnou ve větším nebezpečí jako tahle malá dívka - každou chvíli jsem mohl, vyrušený mojí směšnou posedlostí touto konverzací, vdechnout její vůni nosem a napadnout ji dřív, než bych se stihl zastavit - a ona byla rozzlobená, že jsem jí neodpověděl na otázku.
Otravuju tě?" usmál jsem se nad absurdností celé téhle situace.
Rychle se na mě podívala, její oči se zdály být chycené do pasti mého upřeného pohledu.
,,Ne tak docela," odpověděla mi. " Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha."  Rozladěně se zamračila.
Užasle jsem jí sledoval.  Důvod, proč byla rozladěná, byl, že si myslela, že v ní dokážu velmi snadno číst. Tak divné. Ještě nikdy v celém svém životě, jsem se tak moc nesnažil někoho pochopit - možná lépe řečené v existenci - protože život asi nebylo to pravé slovo. Ve skutečnosti jsem neměl život.
"Naopak," nesouhlasil jsem a cítil jsem se tak divně - ostražitě - jako kdyby tu bylo nějaké skryté nebezpečí, které nedokážu rozluštit. Znepokojovala mě zlá předtucha. "Mně připadáš čitelná velmi obtížně."
"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," hádala, utvářející si svoje vlastní domněnky, které byly zrovna velmi trefné.
"Obvykle jsem," souhlasil jsem.
Zeširoka jsem se na ní usmál a odhalil řadu zářivých ostrých zubů.
Byla hloupost to udělat, ale náhle jsem byl překvapeně zoufalý, a chtěl jsem to děvče nějakým způsobem varovat. Její tělo bylo ke mně blíž, než kdykoliv předtím, nevědomky se přesouvala ve směru naší konverzace. Všechna ta malé znamení, která dostatečně odradila zbytek lidstva, na ní nefungovala. Proč se ode mě zděšeně neodtáhla? Určitě viděla dost z mé temné stránky, aby si uvědomovala nebezpečí, alespoň instinktivně.
Nedostal jsem se k tomu, abych zjistil, jestli moje varování mělo dostatečný efekt. Pan Banner pak okřikl třídu, aby dávala pozor a tak se ode mě otočila. Zdálo se, že se jí ulevilo, že nás přerušil, možná tedy nebezpečí nevědomky pochopila.
Alespoň jsem v to doufal.
Všiml jsem si, jak ve mně narůstá okouzlení, i když jsem se ho snažil potlačit. Nemohl jsem si dovolit, aby se mi zdála zajímavá. Lépe řečeno -  ona by mi to neměla dovolit. Strašně moc jsem se s ní chtěl znovu bavit. Chtěl jsem vědět více o její mámě, o životě, který vedla, než sem přišla, o jejím vztahu s otcem. Všechny nesmyslné detaily, které by vypovídaly o jejím charakteru. Ale každá jedna sekunda, kterou bych s ní trávil, by byla chyba, neměla by takto riskovat.
Nedával jsem pozor, takže jsem se nadýchnul v momentě, kdy si svými prsty prohrábla vlasy. Výjimečně koncentrovaný nával její vůně narazil do mého hrdla.
Cítil jsem se stejně jako ten první den - jako ničící koule. Měl jsem téměř závrať od bolestného ohně v krku. Musel jsem se chytit stolu, abych vůbec dokázal sedět. Dnes jsem měl nad sebou větší kontrolu. Nic jsem nerozbil. Netvor uvnitř mě zuřil, ale naštěstí se nevyžíval v mojí bolesti. Byl svázaný. Zatím.
Úplně jsem přestal dýchat a odtáhnul jsem se od ní tak daleko, jak mi jen lavice dovolovala.
Ne, nemohl jsem se nechat očarovat. Čím více se o ni budu zajímat, tím více bude pravděpodobné, že ji zabiju. Vždyť jenom dnes jsem dvakrát bezvýznamně šlápnul vedle. Co když udělám třetí krok, který už nebude tak bezvýznamný?
Jakmile zazvonil zvonek, vylítnul jsem ze třídy a pravděpodobně zničil každý dojem slušnosti, který jsem si přes hodinu vybudoval. Znova jsem venku přerývaně dýchal čistý, vlhký vzduch jako kdyby to bylo léčivé. Snažil jsem se vzdálit se od toho děvčete tak daleko jak to jenom šlo.
Emmett na mě čekal před dveřmi na hodinu španělštiny. Chvíli pozoroval můj divný výraz.
Jak to šlo? Zeptal se opatrně.
"Nikdo nezemřel," zamumlal jsem.
No tak to je něco. Když jsem viděl Alici na konci panikařit, myslel jsem si, že…
Když jsme vcházeli do třídy, viděl jsem jeho vzpomínky pár sekund dozadu - pohled přes otevřené dveře na jeho poslední hodině -  bledá Alice rychle běžela přes celý areál k budově, kde jsem měl hodinu já. Cítil jsem jeho nutkání vstát a přidat se k ní a hned na to jeho rozhodnutí zůstat sedět. Kdyby Alice potřebovala pomoc, řekla by si o ní….
Sednul jsem si do lavice a vystrašeně a znechuceně jsem zavřel oči. "Nevěděl jsem, že to bylo tak blízko. Nemyslel jsem si, že to směruje…. Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé," zašeptal jsem.
Nebylo, ujistil mě. Nikdo nezemřel, ne?
"Přesně," odpověděl jsem přes zaťaté zuby. "Ne tentokrát."
Možná, že se to bude zlepšovat.
"Jasně."
Nebo ji možná zabiješ. Pokrčil rameny. Nebyl bys první, ani poslední, kdo by to zkazil. Nikdo tě nebude soudit. Občas lidi prostě voní příliš dobře. Sem ohromený, žes to vydržel tak dlouho.
"Nepomáháš mi, Emmette."
Byl jsem rozzlobený, že přijal myšlenku, že bych mohl zabít to děvče, jako kdyby to bylo něco nevyhnutelného. Byla to její chyba, že voněla tak dobře?
Pamatuju se, když se to stalo mě…, začal se rozpomínat a vtáhnul mě svými vzpomínkami o polovinu století zpět, na polní cestičku za soumraku, kde žena ve středních letech sundávala uschlé prádlo ze šňůry natažené mezi dvěma jabloněmi. Vůně jablek visela těžko ve vzduchu - už bylo po sklizni a opadané ovoce jen tak leželo na zemi.  Čerstvě pokosené pole tomu všemu vytvářelo harmonické pozadí. Emmett procházel tou cestičkou, měl něco zařídit pro Rosalii a všímal si všeho, kromě té ženy. Obloha byla nad obzorem purpurová, nad stromami stále zbarvena do oranžova. Pokračoval by dál, bez jakéhokoliv důvodu zapamatovat si tuto chvíli, ale náhlý noční větřík rozfoukal bílé prádlo jako plachty na lodi a přivál vůni té ženy přímo do Emmetovy tváře.
"Ach," zasténal jsem potichu. Jako kdyby moje vzpomínky nestačily.
Vím. Netrvalo to ani půl sekundy. Ani jsem neuvažoval nad vzdorováním.
Jeho paměť začínala být pro mě příliš otevřená.
Vyskočil jsem na nohy a zatnul zuby tak silně, že bych mohl překousnout i ocel.
"Esta bien, Edward?" Zeptala se mě paní Goffová, vylekaná mým náhlým pohybem. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách a věděl jsem, že nevypadám dobře.
 "Me perdona," zamumlal jsem a šel ke dveřím.
"Emmett--por favor, puedas tu ayunda a tu hermano?" zeptala se ho, bezmocně na mě ukazujíc, neboť jsem již téměř odešel z místnosti.
"Jistě," slyšel jsem ho odpovědět. Za chvíli byl hned za mnou.
Šel za mnou až na druhý konec budovy, kde mě doběhnul a chytil za ruce.
 Odstrčil jsem jeho ruku s nepotřebnou sílou. Tato síla by mohla roztříštit kosti v lidské ruce.
"Promiň, Edwarde."
"Vím."  Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyčistit si hlavu i plíce.
"Je to zlé jako tohle?" snažil se nemyslet na tu vůni, když se mě ptal. Ale neúspěšně.
"Horší, Emmette, horší."
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.
Možná, že…
"Ne, nebylo by lepší s tím skončit. Jdi zpět do třídy Emmette. Chci být sám."
Beze slova a i bez myšlenky se otočil a rychle odešel. Buď řekne učitelce španělštiny, že jsem nemocný nebo že chodím za školu nebo že jsem upír, který se vymkl kontrole. Záleží vlastně na jeho obhajobě? Možná, že bych měl odejít.
Šel jsem do auta, abych počkal na konec vyučování. Šel jsem se skrýt. Opět.
Chtěl jsem strávit tenhle čas rozhodováním nebo obhajobou svých rozhodnutí - ale byl jsem jako narkoman. Přistihnul jsem se, že zase procházím myšlenky, které vycházely ze školních budov. Hlasy mojí rodiny vyčnívaly mezi všemi, ale teď mě nezajímaly. Aliciny vize nebo Rosaliino stěžování. Jessicu jsem našel snadno, ale dívka s ní nebyla, tak jsem hledal dále. Myšlenky Mikea Newtona upoutaly moji pozornost a nakonec jsem ji našel - byla s ním na tělocviku. Byl nešťastný, protože jsem s ní dnes na biologii mluvil. Utěšoval se ale její odpovědí, když se jí na to zeptal…… Ještě nikdy jsem ho neviděl s někým prohodit více než dvě slova. Je jasné, že se mu Bella líbí. Ale nelíbí se mi ten pohled, kterým se na ni dívá. Ale nezdá se, že on by se líbil jí. Co že to říkala? "Zajímalo by mě, co to s ním minulý týden bylo." Něco v tom smyslu. Nezní to jako by ji zajímal. Asi spolu moc nemluvili…
 Snažil se utěšit a povzbudit se myšlenkou, že se o mne Bella nezajímá. Naštvalo mě to, víc než bylo přípustné, tak jsem ho přestal poslouchat
Pustil jsem si CD s jakousi agresivní hudbou a zvýšil hlasitost natolik, aby to překřičelo ostatní hlasy. Velmi jsem se musel soustředit na hudbu, abych se opět nezaposlouchal do myšlenek Mikea Newtona, který sledoval nic netušící děvče.
Párkrát jsem se ale podíval. Nešpehuju jí, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jenom jsem se připravoval. Chtěl jsem vědět, kdy přesně odejde z tělocvičny, kdy dorazí na parkoviště. Nechtěl jsem, aby mě překvapila.
Když studenti začali vycházet ze dveří tělocvičny, vystoupil jsem z auta, i když jsem si nebyl jistý, proč jsem to vlastně udělal. Mírně pršelo - ignoroval jsem, že mi moknou vlasy.
Chtěl jsem, aby mě zahlídla? Doufal jsem, že se se mnou zase bude bavit? Co jsem to vlastně dělal?
Nepohnul jsem se, i když jsem sám sebe přesvědčoval, abych nastoupil zpět do auta. Věděl jsem, že moje rozhodnutí je trestuhodné. Překřížil jsem si ruce na hrudi a dýchal jsem velmi mělce, když jsem jí zahlédl, jak jde proti mně. Nepodívala se na mě. Párkrát se podívala na mraky, s výrazem, jako by ji rozčilovaly. 
Byl jsem zklamaný, když se dostala k autu dříve, než kolem mě prošla. Pozdravila by mě? A pozdravil bych jí já?
Sedla si do svého pickupu s vybledlou červenou barvou - do zrezlé obludy, která byla starší než její otec. Pozoroval jsem jí, jak nastartovala - ten starý stroj zahučel hlasitěji než jakékoliv jiné vozidlo tady na parkovišti - a potom natáhla ruku směrem k topení. Chlad jí byl nepříjemný - nelíbil se jí. Pročesávala si prsty svoje husté vlasy, jako kdyby je chtěla vysušit. Představil jsem si, jak asi voní vnitřek auta a rychle jsem tu myšlenku vytlačil z hlavy.
Podívala se kolem sebe, když se připravovala vycouvat a konečně se podívala mým směrem. Dívala se na mě jen krátkou chvíli, takže vše, co jsem mohl vyčíst z jejího výrazu, bylo překvapení. Odtrhla ode mě oči a začala couvat. Slyšel jsem, jak dupla na brzdu a jen o chlup se vyhnula nárazu do auta Erina Teagueho.
Zadívala se do zpětného zrcadla, ústa stažená zlostí. Když ji druhé auto bezpečně objelo, rychle zkontrolovala svoje okolí, dokonce dvakrát a potom vycouvala z parkovacího místa tak rychle, že jsem se musel zasmát. Vypadalo to, jako by si myslela, že je nebezpečná v tom svém starém pickupu.
Myšlenka Belly Swanové - že je nebezpečná pro každého, a že nezáleží na tom, čím jezdí, mě udržela smějícího se, po celou dobu, kdy mě míjela ve svém autě a upřeně hleděla před sebe

3.kapitola 1.část

27. dubna 2010 v 19:10 | deabs cullens girls
                                     3.    Fenomén
Ve skutečnosti jsem neměl hlad, ale i přesto jsem se rozhodl, že se v noci znovu vydám na lov. Trochu prevence, i když vím, že není dostatečná.
Carlisle šel se mnou, nebyli jsme spolu sami od té doby, co jsem se vrátil z Denali. Když jsme běželi přes tmavý les, slyšel jsem, jak přemýšlí o mém náhlém odchodu minulý týden.
V jeho myšlenkách jsem znovu viděl svojí tvář, zkřivenou bolestným zoufalstvím a zároveň jsem cítil jeho překvapení a náhlé obavy.
"Edwarde?"
"Musím odejít, Carlisle. Musím hned odejít."
"Co se stalo?"
"Nic. Zatím. Ale stane se, když tu zůstanu."
Natáhnul se pro moji ruku. Cítil jsem, jak ho zabolelo, když jsem se odtáhnul.
"Nerozumím."
"Byl si už… Byla už někdy chvíle…."
Viděl jsem, jak se zhluboka nadechnul, viděl jsem divné světlo ve svých očích, které pronikalo skrz jeho starosti.
"Už ti někdy nějaká osoba voněla lépe než ostatní? O moc lépe?"
"Oh."
Hrozně jsem se styděl, když jsem viděl, že pochopil. Natáhl se ke mně, ignoroval, že jsem se předtím odtáhl a chytil mě za ruce.
"Udělej, co musíš, synu. Budeš mi chybět. Na, vezmi si moje auto. Je rychlejší."
Teď přemýšlel nad tím, jestli tehdy udělal správnou věc, když mě poslal pryč. Jestli mě nezranil svým nedostatkem důvěry.
"Ne," zašeptal jsem, zatímco jsme běželi. "Potřeboval jsem to. Mohl jsem velmi lehce zradit tvojí důvěru, kdybys mi řekl, abych zůstal…"
"Je mi líto, že tak trpíš, Edwarde. Ale měl bys udělat vše proto, aby Swanova dcera žila. I když to bude znamenat, že náš znovu opustíš."
"Já vím, já vím."
"Proč ses vrátil? Víš, že jsem velmi šťastný, že jsi tu, ale jestli je to pro tebe příliš těžké …
"Nechci se cítit jako zbabělec" přiznal jsem.
Zpomalili jsme - teď už to bylo tempo rekreačního běhu.
"Bylo by to lepší, než ji vystavovat nebezpečné. Za rok nebo dva bude pryč."
"Máš pravdu, vím to." Ale přesně naopak - po jeho slovech jsem chtěl zůstat ještě víc. Dívka za rok nebo dva odejde …
Carlisle se zastavil a já s ním, obrátil se, aby viděl jak se tvářím.
Ale ty neodejdeš, že ne?
Potřásl jsem hlavou.
Je to kvůli hrdosti, Edwarde? Nemusíš se stydět, že…
"Ne, není to hrdost, co mě tu drží. Ne teď."
Nemáš kam jít?
Krátce jsem se zasmál.  "Ne. To by mě nezastavilo, když bych se rozhodl odejít."
"Půjdeme s tebou, jestli je to, co potřebuješ. Stačí požádat. Mohli bychom se přesunout jinam, nemusel, bys nám nic vysvětlovat. Nebudeme ti to mít za zlé."
Zdvihnul jsem jedno obočí.
Zasmál se. "Dobře. Rosalie možná, ale ona ti něco dluží. Kromě toho, je pro nás mnohem lepší odejít teď, dokud se ještě nic nestalo, než odejít až se něco stane. Až bude někdo zabit." Všechen jeho humor se na konci věty vytratil.
Trhnul jsem sebou při jeho slovech.
"Ano," souhlasil jsem chraplavým hlasem.
Ale neodcházíš?
Povzdechl jsem si. "Měl bych."
"Co tě tu drží, Edwarde? Neúspěšně se to snažím zjistit…"
"Nevím, jestli to dokážu vysvětlit." Dokonce ani mě to nedávalo smysl.
Dlouho zkoumal můj výraz.
Ne, netuším, o co jde. Ale budu respektovat tvoje soukromí, když to tak chceš.
"Děkuji. Je to od tebe velkorysé, když vezmu v úvahu, že v mém okolí nemá soukromí nikdo." Kromě jedné výjimky. A já jsem dělal, co jsem mohl, abych se jí zbavil, že?
Všichni máme svoje manýry. Opět se usmál. Můžeme?
Právě zachytil vůni malého stáda jelenů. Bylo těžké najít motivaci pro něco, co bylo i za nejlepších podmínek, stěží to, na co se mi právě sbíhaly sliny. Teď, když jsem si čerstvě pamatoval její vůni, se mi při pachu jelena obrátil žaludek.
Vzdychl jsem. "Pojďme na to," souhlasil jsem a věděl, že krev mi alespoň trochu pomůže utišit ten hlad.
Skrčili jsme se v lovecké pozici a nechali jsme se nalákat vůní potichu vpřed.
Když jsme se vrátili domů, bylo chladněji. Roztátý sníh zmrzl, zdálo se jako by vše pokrylo tenké sklo - všechny jehličnany, kapradí, každé stéblo trávy bylo pokryté ledem.
Když se Carlisle odešel převléct na svoji ranní službu, já jsem zůstal u řeky a čekal na východ slunce. Cítil jsem se, jako když se topím v množství krve, které jsem vypil. Ale věděl jsem, že to, že teď nemám hlad, nebude znamenat vůbec nic, až si k ní zase sednu.
Seděl jsem tam chladně a nechybně jako kámen a sledoval jsem tmavou řeku, která se valila přes zmrzlé břehy, a snažil jsem se dívat se skrz ni.
Carlisle měl pravdu. Měl bych odejít z Forks. Mohli by rozšířit nějaké historky, proč jsem odešel. Škola v Evropě, Návštěva vzdálených příbuzných. Teenagerský útěk. Nezáleželo na příběhu. Nikdo se nebude moc vyptávat.
Bude to na rok nebo dva, než ta dívka zmizí. Bude pokračovat ve svém životě - bude mít nějaký život. Půjde někam na vysokou, zestárne, začne pracovat, možná se vdá. Dokázal jsem si to představit  - viděl jsem ji oblečenou celou v bílém, jít pomalou, rozvážnou chůzí, ruku zaklesnutou do otcovy.
Cítil jsem zvláštní bolest, kterou mi tento obraz způsobil. Nerozuměl jsem tomu. Žárlil jsem, že bude mít budoucnost, kterou já nikdy mít nebudu? To nedávalo smysl. Každý člověk měl to něco - život - před sebou a ani jednomu z nich jsem nezáviděl.
Měl bych jí přenechat budoucnosti, kterou měla mít. Přestat riskovat její život. To by byla správná věc. Carlisle vždy zvolil správnou věc. Měl bych ho poslechnout.
Slunce začalo vycházet zpoza mraků a jemné světlo rozzářilo všechnu zmrzlou přírodu.
Už jen jeden den, rozhodl jsem se. Uvidím jí ještě jeden den. To zvládnu. Možná, že s ní budu mluvit o počasí, o mrazu, který dnes bude. Začal jsem si budovat příběh.
Bude to těžké - cítil jsem tu velkou neochotu, která mě přesvědčila, abych tu zůstal - abych prodloužil datum svého odchodu o den, dva, tři, čtyři,……. Ale udělám správnou věc. Věděl jsem, že můžu věřit Carlisleově radě. A taky jsem věděl, že jsem příliš vnitřně rozpolcený, abych toto rozhodnutí udělal.
Vešel jsem do domu, abych se převlékl do školy.
Alice seděla na nejvyšším schodě třetího poschodí a čekala na mě.
Znova odcházíš, obvinila mě.
Vzdychl jsem si a přikývl.
Nevidím, kam půjdeš tentokrát.
"Ještě nevím, kam půjdu," zašeptal jsem.
Chci, abys zůstal.
Potřásl jsem hlavou.
Možná bychom mohli já a Jas jít s tebou?
" Bude Vás potřeba mnohem víc, když na Vás nebudu dávat pozor já. A mysli na Esme. Vzala bys jí najednou polovinu rodiny?"
Bude z toho velmi smutná.
"Vím, proto tady musíte zůstat."
Nebude to stejné, jako kdybys tu byl, a ty to víš.
"Ano, ale musím udělat to, co je správné"
Ale je hodně správných a nesprávných cest, víš to?
Na chvíli se jí zjevila jedna z jejích zvláštních vizí, sledoval jsem spolu s ní neurčitě obrazy. Viděl jsem je hodně ve stínu, nedaly se rozpoznat, měly nepřesné tvary. A potom, celkem náhle, se moje pokožka zatřpytila na přímém slunci malé mýtinky. Tohle místo jsem poznal. Na té louce byl kdosi se mnou, ale znovu bylo vše velmi neurčité, tu osobu nebylo možné rozpoznat. Obraz se zatřásl a zmizel, jako milióny malých možností, které znovu změnily budoucnost.  
" Moc jsem toho nezachytil," řekl jsem Alici, když vize zmizela.
Ani já. Tvoje budoucnost se tak často mění, že ani já ji nestíhám sledovat. Myslím si, že možná….
Zastavila se a prolistovala si v hlavě sbírku nedávných vizi. Ale všechny byly přesně stejné - zastřené a neurčité.
"Myslím, že se něco asi změní," řekla už nahlas. "Zdá se, že tvůj život se dostal na křižovatku."
Neradostně jsem se zasmál. "Všimla sis, že jsi právě zněla jako nefalšovaná cikánská věštkyně kdesi na pouti?"
Vyplázla na mě jazyk.
"Dnešek proběhne hladce, že?" Můj hlas zněl náhle znepokojeně.
"Nevidím, že bys dnes někoho zabil," ujistila mě.
"Díky, Alice."
"Tak už se jdi obléct. Nikomu nic neřeknu - řekneš jim to ty, až budeš připravený."
Postavila se a sešla schody se svěšenými rameny. Budeš mi chybět, opravdu.
Ano, i ona mi bude velmi chybět.

Cesta do školy proběhla v tichosti. Jasper tušil, že Alici něco rozrušilo, ale věděl, že pokud by se o tom chtěla bavit, řekla by mu to. Emmett a Rosalie si nás nevšímali, zaobírali se sami sebou - jedem druhému hleděli s obdivem do očí - bylo to dost nechutné sledovat - alespoň z mého pohledu. Všichni jsme moc dobře věděli, jak moc jsou do sebe zoufale zamilovaní. Ale možná jsem byl jen mrzutý, protože jsem byl z celé rodiny jediný sám. Některé dny pro mě byly velmi těžké, když jsem žil ve společnosti tří perfektních párů. Tohle byl jeden z nich.
Možná by byli všichni šťastnější, kdybych nebyl mrzutý a agresivní jako starej chlap.
Samozřejmě, první věc, kterou jsem udělal, když jsme přijeli ke škole, byla, že jsem se rozhlídnul. Jen jsem se připravoval.
Přesně.
Bylo trapné sledovat, jak bez ní můj svět náhle vypadal - prázdný - celá moje existence se soustředila víc na ní, než na mě.
Opravdu bylo velmi lehké této změně porozumět, po osmdesáti letech stále stejných dní a nocí se každá změna stala centrem mojí pozornosti.
Ještě nepřišla, ale v dálce jsem slyšel ohlušující řev jejího auta. Opřel jsem se o kapotu auta a čekal jsem. Alice zůstala se mnou, ostatní šli do třídy. Byli znudění mým zaujetím - bylo pro ně nepochopitelné, jak mě mohl nějaký člověk tak moc zaujmout a nezáleželo na tom, jak dobře voněla.
Pomalu se dostala do mého výhledu, oči soustředěně upřené na cestu a rukama pevně svírala volant. Trvalo mi jen chvíli, než jsem zjistil, co to něco bylo, proč mají všichni lidé dnes ten samý výraz. Ano, cesta byla pokryta ledem a všichni se snažili jezdit opatrně. Viděl jsem, že to bere velmi vážně.
Naprosto to odpovídalo tomu, co jsem se naučil o jejím charakteru. Přidal jsem si to na svůj seznam - byla zodpovědná.
Zaparkovala kousek ode mě, ale ještě si nevšimla, jak tu stojím a zírám na ní. Přemýšlel jsem, co by dělala, když by mě spatřila. Začervenala by se a odvrátila pohled? To byl můj první odhad. No možná mě překvapí. Možná si se mnou přijde popovídat.
Zhluboka jsem se nadechnul, jen pro případ.
Opatrně vystoupila z auta, testujíc hladkou zem, předtím než na ní naplno položila svoji váhu. Neotočila se a to mě frustrovalo. Možná bych měl jít já za ní …
Ne, to by nebylo správné.
Namísto toho, aby vyšla směrem ke škole, pohnula se tím opatrným, směšným krokem směrem zadku auta, křečovitě se ho přidržovala, jako kdyby nevěřila vlastním nohám. To mě rozesmálo a v tom momentě jsem pocítil Aliciny oči na své tváři.  Neposlouchal jsem její myšlenky, protože jsem se soustředil na děvče, na to jak sledovala sněhové řetězy. Vypadala, že brzy upadne, vypadala velice nemotorně. Nikdo jiný s tím neměl problémy - že by zaparkovala na nejhorším ledě?
U zádi auta se zastavila a upřeně se dívala na kola s divným výrazem na tváři. Byl … něžný? Jako kdyby ji něco na pneumatice… dojalo?
A zase mě zvědavost rozbolela tak příšerně jako hlad. Jako kdybych potřeboval vědět, co si myslí - jako kdyby na ničem jiném nezáleželo.
Půjdu za ní. Vypadala, že potřebuje pomoc, aspoň dokud byla na kluzkém povrchu. Jasně, já jsem jí ji nemohl nabídnout, ale co kdybych mohl? Zaváhal jsem. Byl jsem rozpolcený. Když byla znechucená sněhem, tak by asi těžko uvítala dotyk mojí ledově bílé ruky. Asi bych měl nosit rukavice …
"NE!" vykřikla nahlas Alice.
Okamžitě jsem se zaměřil na její myšlenky, i když bych to neměl dělat. Ale tentokrát to s ní nemělo nic společného.
Tyler Crowley se řítil na parkoviště nezodpovědně rychle. Jeho dodávka dostala na ledovém povrchu smyk …
Vize Alice se dostavila jen malou chvíli před realitou. Tylerova dodávka právě klouzala přes parkoviště, zatímco já jsem sledoval blížící se konec Aliciny vize. Vize, která ji přinutila zalapat po dechu.
Ne, tahle vize se mnou neměla nic společného a zároveň se mnou měla společné všechno, protože Tylerova dodávka - kola se právě dostala na led v tom nejhorším úhlu -  se právě chystala přeletět přes parkoviště a vrazit do dívky, která se tak nečekaně stala smyslem mého života.
I bez Aliciny předvídavosti bylo velmi lehké vidět trajektorii vozidla, které se vymklo kontrole.
Děvče, stojící na nejhorším místě před svým pickupem, se zmateně otočilo za hlasitým šepotem. Podívala se přímo do mojí vyděšené tváře, a potom se otočila směrem k přibližující se smrti.
Ona ne! Ta slova křičela uvnitř mé hlavy, jako by patřila někomu jinému.
Byl jsem stále zaměřený na Aliciny myšlenky, takže jsem viděl, že se vize změnila, ale neměl jsem čas všimnout si, jak skončí.
Přeletěl jsem přes parkoviště a vrhnul se mezi smykající se auto a strachem ztuhlou dívku. Pohyboval jsem se tak rychle, že vše okolo mě bylo rozmazané, kromě objektu, na který jsem se zaměřil. Neviděla mě - žádné lidské oči nemohly sledovat můj běh - stále sledovala ten mohutný stroj, který jí chtěl rozmlátit.
Chytil jsem ji v pase, snažil jsem se být co nejvíce jemný. V setině vteřiny, mezi tím jak jsem srazil její jemnou postavu z cesty jasné smrti a tím, když jsem s ní v mé náruči spadl na ledovou zem, jsem si byl jasně vědom jejího křehkého těla v mém náručí.
Když jsem slyšel, jak narazila hlavou o ledovou zem, měl jsem pocit, že jsem se změnil také v led.
Ale neměl jsem ani sekundu, abych se ujistil jak jí je. Slyšel jsem dodávku skřípějící přímo za našimi zády, její pronikavý skřípavý zvuk, když narazila do pickupu. Tento náraz změnil směr dodávky a - jako by byla magnet - opět začala klouzat za námi.
"Zatraceně", zasyčel jsem.
Už jsem toho udělal příliš mnoho. Když jsem téměř letěl vzduchem, abych ji strhnul z cesty, byl jsem si plně vědomý chyby, kterou právě dělám. A i když jsem věděl, že je to chyba, nezastavilo mě to. Nehleděl jsem na riziko, které jsem podstupoval, a to nejen pro sebe, ale i pro celou moji rodinu.
Prozrazení.
A toto tomu rozhodně nepomohlo, ale nemohl jsem nechat dodávku svým druhým pokusem jí vzít život.
Pustil jsem jí a vystřelil obě ruce, abych dodávku zastavil dříve, než se jí stihne dotknout. Ta síla mě odhodila do auta zaparkovaného hned vedle jejího pickupu a cítil jsem, jak se plech ohýbá pod mýma rukama. Dodávka se zatřásla pod mým pevným držením rukou a potom se zakolísala, nestabilně balancují jen na dvou předních kolech
Kdybych pohnul rukama, zadní dvě kola by jí spadla přímo na nohy.
Och, pro lásku všeho, co mi je svaté, tahle katastrofa nikdy neskončí? Bylo tu ještě něco, co by se mohlo pokazit? Asi těžko jsem tu mohl jen tak sedět, držet dodávku ve vzduchu a čekat na pomoc. A ani jsem nemohl dodávku odhodit - vevnitř seděl člověk, jehož myšlenky byly zmatené panikou.
Se zasténáním jsem odtlačil dodávku, která se na chvíli zakymácela. Když letěla zpět ke mně, chytil jsem ji zespod pravou rukou a levou ruku jsem chytil Bellu okolo pasu a vytáhl ji zpod auta, přičemž jsem si ji přitiskl pevně k tělu. Její tělo se bezvládně pohnulo, když jsem si přehodil, a vyprostil jí nohy uvězněné pod dodávkou - byla si toho vědoma? Kolik bolesti jsem jí způsobil, když jsem se ji improvizovaně snažil zachránit?
Pustil jsem dodávku, teď už jsem jí nemohl poranit. Zřítila se na zem a všechny skla se jednohlasně roztříštily.
Vím, že jsem byl v centru krizové situace. Kolik toho viděla? Viděl mě ještě někdo, jak rychle jsem se objevil po jejím boku a potom žongloval s dodávkou a snažil se, z pod ní, vytáhnout její tělo. Tyto otázky by měly být moje největší starost.
Ale byl jsem příliš znepokojený, abych se teď zabýval hrozbou odhalení. Příliš jsem zpanikařil, když jsem si uvědomil, že jsem ji mohl zranit, když jsem se jí snažil zachránit. Příliš vystrašený, co se stane, až se nadechnu a ucítím její vůni. Příliš si vědomý tepla jejího jemného těla přitisknutého k mému - i přes dvě vrstvy větrovek jsem cítil tu horkost.
První strach byl ale ten největší. Když se okolo nás strhnul povyk, odtáhnul jsem se od ní, abych prozkoumal její tvář, abych se ujistil, že je při vědomí - intenzivně doufajíc, že nikde nekrvácí.  
Oči měla zeširoka otevřené a šokovaně se na mě dívala.
"Bello?" Zeptal jsem se … " Jsi v pořádku?"
"Jsem v pohodě." Automaticky odpověděla omráčeným hlasem.
Když jsem uslyšel její hlas, zavalila mě náhlá únava, až to bolelo. Nadechnul jsem se skrz ústa a nevšímal si ohně v mém krku. Skoro jsem ho přivítal.
Snažila se posadit, ale já jsem nebyl ještě připravený ji pustit. Cítil jsem se tak nějak ….. jistěji? Lépe určitě, když jsem jí měl takhle blízko.
"Buď opatrná," varoval jsem ji. "Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy."
Necítil jsem žádnou krev - naštěstí - ale to nevylučovalo riziko vnitřního zranění. Pocítil jsem neočekávanou tužbu dostat ji ke Carlisleovi a jeho rentgenu.
"Au," řekla překvapeně, když zjistila, že jsem měl pravdu.
"Myslel jsem si to." Ten pocit úlevy mi přišel zábavný.
" Jak ses…" řekla slabým hlasem a zamrkala očima, "Jak ses sem dostal tak rychle?"
Úleva se rychle vytratila a moje vtipná nálada zmizela. Viděla toho příliš moc…
Když jsem zjistil, že je v pořádku, okamžitě jsem se začal strachovat o moji rodinu.  
"Stál jsem hned vedle tebe, Bello," Z mých zkušeností jsem věděl, že když hodně přesvědčivě lžu, většinou to vyvolá přesný opak.
Znovu se zkusila pohnout a teď už jsem jí to dovolil. Potřeboval jsem se nadechnout. Musel jsem se vzdálit od jejího žhavého těla, aby se to teplo náhodou nezkombinovalo s její vůni a nezaplavilo mě to úplně. Odtáhnul jsem se od ní, tak daleko, jak jsem jenom v omezeném prostoru mohl.
Podívala se na mě a já jsem její pohled opětoval. Jenom nezkušený lhář by odvrátil zrak jako první a to jsem já nebyl. Můj výraz byl takový jemný a nevinný. Jako kdybych ji zmátnul. A to bylo dobře.
Náhle nás obklopil dav lidí, hlavně studentů, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby mohli vidět rozmlácená těla. Slyšel jsem je křičet, slyšel jsem změť jejich vystrašených myšlenek. Všechny jsem prošel, abych zjistil, jestli mě někdo nepodezřívá a potom jsem se otočil a soustředil jen na ni.
Nebyla nadšená celým tím zmatkem. Ohlížela se pořád dokola, stále omráčená a pokoušela se vstát.
Jemně jsem jí položil ruku na rameno, abych ji udržel na zemi.
"Ještě zůstaň v klidu." Zdála být se v pořádku, ale skutečně by měla hýbat hlavou? Opět jsem si přál, aby tu byl Carlisle. Moje roky teoretického studia medicíny byly nic oproti stoletím jeho praxe.  
"Ale je mi zima," stěžovala si.
Téměř ji zmasakrovalo auto a udělalo z ní doživotního mrzáka a ona si stěžovala na chlad. Zachechtal jsem se nad tím dřív, než jsem si stačil připomenout, že tahle situace vůbec nebyla vtipná. Bella zamžourala a potom se soustředila na mojí tvář.  "Tys byl tamhle."
Okamžitě mě přešel smích.
Podívala se směrem na Jih, i když tam nebylo vidět nic, kromě poničené dodávky. "Stál jsi vedle svého auta."
"Ne, nestál."
"Viděla jsem tě." Trvala na svém, její hlas byl jako hlas malého trucovitého dítěte. Vystrčila bradu.
"Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou."
Zahleděl jsem se jí hluboko do očí a snažil se jí přinutit, aby uvěřila mojí verzi příběhu - té jediné možné, racionální.
Zaťala čelist. "Ne."
Snažil jsem se uklidnit a nepanikařit. Aspoň kdyby se mi podařilo ji na chvíli utišit, abych mohl zničit důkazy a podkopat její příběh s tím, že se musela hodně praštit do hlavy.
Nemělo by být lehké umlčet toto tiché tajnůstkářské děvče? Kdyby mi tak důvěřovala, aspoň na chvíli …
"Prosím tě, Bello." Můj hlas byl prosebný, protože jsem opravdu chtěl, aby mi věřila. Strašně jsem to chtěl a netýkalo se to jenom této nehody. Hloupé přání. Co by to pro ni znamenalo kdyby věřila mě?
"Proč?" zeptala se, stále chtěla odpověď.
"Věř mi," prosil jsem ji.
"Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?"

3.kapitola 2.část

27. dubna 2010 v 19:09 | deabs cullens girls
Naštvalo mě, že jsem jí musel opět lhát, i když jsem si tak moc přál, abych si mohl nějak zasloužit její důvěru. Takže když jsem jí odpověděl, znělo to dost ostře.
"Fajn."
"Fajn," odpověděla mi stejným tónem.
Když se kolem nás rozběhla záchranná akce - přicházeli rodiče s učiteli, sirény v pozadí - snažil jsem se ji ignorovat a ujasnit si svoje priority. Procházel jsem každou mysl na parkovišti, svědky i ty, kteří přišli pozdě, ale nenašel jsem nic, co by naznačovalo nebezpečí. Mnozí z nich byli překvapení, když mě viděli u Belly, ale všichni se shodli na tom - také tu nebylo jiné rozumné vysvětlení - že si mě jednoduše před tou nehodou nevšimli stát vedle ní.
Ona byla jediná, která neuznávala tohle jednoduché vysvětlení, ale ona samozřejmě bude považována za nejméně důvěryhodného svědka. Byla vystrašená, traumatizovaná a samozřejmě nesmím zapomínat na úder do hlavy. Možná je i v šoku. Nejspíš si všichni budou myslet, že je zmatená. Nikdo jí nebude věřit, když tu bylo tolik diváků …
Trhnul jsem sebou, poté co jsem uslyšel myšlenky Rosalie, Jaspera a Emmetta, kteří se přišli podívat na parkoviště. Dnes večer bude doma horko.
Musel jsem srovnat otisky mých rukou v plechu auta, ale byla příliš blízko. Musím počkat, dokud se k nám někdo nedostane a nevezme jí odsud.
Bylo strašné jen tak čekat - dívalo se na mě příliš očí - dokud od nás lidi neodtáhnou dodávku. Mohl jsem jim pomoct to urychlit, ale byl jsem už dost namočený v problémech a ještě ke všemu mě sledovaly její vnímavé oči. Nakonec ji od nás odtáhli dost daleko na to, aby se k nám dostali s nosítky.
Viděl jsem starou známou tvář.
"Ahoj, Edwarde," řekl Brett Warner. Také byl záchranář, znal jsem ho z nemocnice. Bylo obrovské štěstí - aspoň nějaké - že se k nám dostal jako první. V jeho myšlenkách jsem působil ostražitě a rozvážně. "Jsi v pořádku, chlapče?"
"V pořádku, Brette. Auto se mě ani nedotklo. Ale bojím se, že Bella má asi otřes mozku. Dost si narazila hlavu, když jsem jí srazil z cesty …"
Brett se otočil k Belle, která mě propichovala ostrým pohledem. Přesně jak jsem si myslel. Byla mučedník - dávala přednost utrpení v tichosti.
Ulevilo se mi, když se nepokoušela vyvrátit můj příběh.
Další záchranář chtěl zjistit, jestli jsem si neublížil a nezranil se, ale nebylo těžké mu to rozmluvit. Slíbil jsem, že mě v nemocnici prohlédne otec a tak si mě dál nevšímal. Hodně lidem stačil jen obyčejný slib. Hodně lidem, kromě ní. Zapadala aspoň do něčeho, co se týkalo obyčejných lidí?
Využil jsem momentu, kdy jí dávali na krk nákrčník - mimochodem její tvář se červenala hanbou - využil jsem tohoto momentu, abych patou vyhladil prohlubeň na dodávce. Jen moji sourozenci dokázali rozpoznat, co vlastně dělám a také jsem slyšel Emmettův slib, že spraví vše, co bych nestihl.
Byl jsem mu vděčný za pomoc ale ještě víc za to, že alespoň Emmett mi odpustil tenhle nebezpečný skutek. Byl jsem mnohem víc uvolněný, když jsem nasedal do sanitky na místo spolujezdce.
Náčelník policie, ale dorazil na místo ještě dřív, než Bellu stihli naložit do sanitky.
I když se jeho myšlenky prolínaly se slovy, zděšení a obavy byly slyšet z jeho mysli, téměř stejně jako z mysli každého v okolí. Přiběhl, neschopný slova, s narůstající úzkostí a pocitem viny. Všechno z něj ale spadlo, když viděl svoji jedinou dceru na nosítkách.
Obavy z něho sice spadly, ale u mě se stávaly silnější a silnější. Alice nepřeháněla, když mě upozorňovala, že zabití dcery Charlieho Swana by šéfa policie zabilo taky.
Moje myšlenky byly plné pocitu viny, když jsem zaslechl jeho vystrašený hlas.
"Bello!" panicky vykřikl.
"Jsem úplně v pořádku, Char - tati," povzdechla si. "Nic mi není."
Její ujištění ale nezmírnilo jeho obavy. Otočil se k nejbližšímu záchranáři a dožadoval se více informací.
Když jsem ho poslouchal, jak mluví a formuluje souvislé věty navzdory jeho zděšení, všiml jsem si, že strach a znepokojení ve skutečnosti nemlčeli. Jen jsem jednoduše neslyšel souvislé slova.
Hm. Charlie Swan nebyl tak tichý jako ona, ale už vím, od koho to zdědila. Zajímavé.
Nikdy jsem ještě nebyl tak blízko místního náčelníka policie. Vždycky jsem si myslel, že je to muž s velmi pomalými myšlenkami, ale zjistil jsem, že to jsem pomalý. Jeho myšlenky byly částečně ukryté, ale ne nedostačující. Mohl jsem totiž rozpoznat jejich smysl, jejich zvuk …
Chtěl jsem poslouchat intenzivněji, snažil jsem se zjistit, zda v této hádance najdu klíč k jejím tajemstvím. Ale Bellu už naložili a sanitka se rozjela směrem k nemocnici. 
Velice nerad jsem se musel přestat snažit rozluštit záhadu, která mě posedla. Teď jsem musel přemýšlet - podívat se na dnešek ze všech úhlů. Musel jsem poslouchat, ujistit se, že jsem nás nedostal do nebezpečí, protože jinak bychom museli všichni okamžitě odejít. Musel jsem se soustředit.
V myšlenkách záchranářů nebylo nic, čím bych si měl lámat hlavu. Z předběžné prohlídky došli k závěru, že jí nic v podstatě není. Bella zatím nikomu nevyvracela příběh, který jsem si vymyslel.
První věc, kterou jsem musel udělat po příjezdu do nemocnice, je jít za Carlislem. Proběhl jsem skrz dveře, ale nemohl jsem se tak úplně vzdát pozorování Belly skrz oči zdravotníků.
Bylo lehké najít otcův známý hlas. Byl v kanceláři úplně sám - další malá dávka štěstí v dnešním strašném dni.
"Carlisle."
Slyšel, jak přicházím a když viděl moji tvář tak se lekl. Vyskočil na nohy a s bledou tváří se natáhnul nad stůl, za kterým seděl.
Edwarde - snad si ne -
"Ne, ne, tak to není."
Zhluboka se nadechl. Samozřejmě. Promiň, že jsem se tahle unáhlil. Tvoje oči - měl jsem to vědět … Podíval se do mých zlatých očí s viditelnou úlevou.
"Uhodila se, Carlisle, sice ne moc vážně, ale …"
"Co se stalo?"
"Hloupá nehoda. Byla ve špatný čas na špatném místě. Nemohl jsem tam jen tak stát a nechat ji …"
Začni znova, nerozumím ti. Jak jsi v tom zapletený ty?
"Dodávka dostala na ledě smyk," zašeptal jsem. Když jsem mluvil, zíral jsem na stěnu za ním. Místo zarámovaných diplomů měl jen obyčejnou olejovou malbu od Hassama. "Stála jí v cestě. Alice viděla, že se to stane, ale neměl jsem čas na nic jiného, než skutečně utíkat přes celé parkoviště a strhnout ji z cesty řítícího se auta. Nikdo si toho nevšiml … kromě ní. Také jsem musel zastavit tu dodávku a opět si toho nikdo nevšiml … kromě ní.  Já … promiň, Carlisle. Nechtěl jsem nás všechny vystavit nebezpečí."
Obešel stůl a položil mi ruce na ramena.
Udělal jsi správnou věc. Muselo to být pro tebe těžké. Jsem na tebe hrdý, Edwarde.
 A potom jsem se mu mohl podívat do očí. "Ví, že něco se mnou není … v pořádku."
"Na tom nezáleží. Když budeme muset odejít, tak odejdeme. Co říkala?"
Potřásl jsem hlavou, mírně naštvaný. "Zatím nic."
Zatím?
,,Souhlasila s mojí verzí příběhu, ale čeká, že jí vše vysvětlím."
Carlisle se zamračil, když o tom přemýšlel.
"Uhodila se do hlavy, vlastně já jsem jí to způsobil," pokračoval jsem rychle. "Dost drsně jsem ji srazil na zem. Vypadala v pořádku, ale … Nemyslím si, že bude těžké zpochybnit její verzi příběhu."
Když jsem mu to říkal, cítil jsem se jako idiot.
Ale Carlisle slyšel ten podtón v mém hlase. Možná, že to nebude třeba. Uvidíme, co se stane, co ty na to? Ale zdá se, že mám pacienta, kterého bych měl vyšetřit.
"Prosím," souhlasil jsem. "Hrozně se bojím, že jsem jí zranil."
Carlisleův výraz se vyjasnil. Uhladil si světlé vlasy - jen o pár odstínů světlejší než jeho oči - a usmál se.
Byl to pro tebe zajímavý den, že? V jeho myšlenkách jsem slyšel ironii a vtip, aspoň pro něho. Za jednu krátkou chvíli, když jsem přeběhnul přes to parkoviště, jsem se změnil z vraha na ochránce.
Zasmál jsem se společně s ním, protože jsem si vzpomněl, jak jsem si byl kdysi jistý, že Bella nebude nikdy před ničím méně bezpečná než přede mnou. Ale něco v mém smíchu bylo neupřímné, protože navzdory dodávce, jsem si uvědomoval, že já jsem pro ni stále největší nebezpečí.
O samotě jsem čekal v Carlisleově kanceláři - což byla nejdelší hodina v mém životě - a poslouchal jsem všechny myšlenky v nemocnici.
Tyler Crowley, chlapec, co řídil dodávku, byl více zraněný než Bella a pozornost se tedy zaměřovala na něj, zatímco Bella čekala na rentgen. Carlisle se držel zpět, důvěřoval záchranářům, že se opravdu praštila jen do hlavy. Rozčilovalo mě to, ale věděl jsem, že má pravdu. Stačí, aby se na něj podívala, a okamžitě jí dojde, že s mojí rodinou není něco v pořádku … a to by jí mohlo povzbudit k vyprávění.
Určitě už měla dost svého nedobrovolného partnera, s kterým si musela povídat. Tyler se utápěl ve vině, že ji téměř zabil a nedovedl o tom přestat mluvit. Viděl jsem její výraz přes jeho oči, a věděl jsem, že si přeje, aby už se přestal omlouvat. Jak to, že on to nevidí?
 Když jsem jí ovšem Tyler zeptal, jak se dostala z cesty dodávky, celá se napjala.
Ani jsem nedýchal, když zaváhala.
"Ehm…" slyšel jsem jí říct. Potom se odmlčela na tak dlouho, že Tyler začal přemýšlet, jestli ji ta otázka náhodou nezmátla. Potom opověděla. " Edward mě odtamtud vytáhl"
Vydechnul jsem. Potom se můj dech zrychlil. Nikdy předtím jsem ji neslyšel vyslovit moje jméno. Hrozně se mi líbilo, jak to znělo - i když jsem to slyšel jen přes Tylerovy uši. Chtěl jsem to slyšet na ty moje vlastní …
"Edward Cullen," upřesnila, když si Tyler nedovedl vybavit, koho přesně tím myslela. Přistihnul jsem se s rukou na klice od dveří. Moje touha ji vidět neustále rostla. I když jsem si připomínal, že musím být opatrný …
"Stál vedle mě."
"Cullen?" Hm. To je divné. "Neviděl jsem ho…" Přísahal bych že …. " Páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?"
"Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka."
Viděl jsem zamyšlený výraz na její tváři, podezřívavý pohled v jejích očích. Prostě všechny tyto drobné změny, které ovšem Tyler nezaregistroval.
Je hezká, téměř překvapeně si pomyslel.  I když se to vše teď tak pokazilo. Není můj obvyklý typ, ale …Mohl bych jí pozvat ven. Vynahradit jí dnešek…
Byl jsem v hale, ale najednou jsem se ocitl na půli cesty do jejího pokoje, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám. Naštěstí sestřička vešla do pokoje dříve než já - Bella byla na řadě s rentgenem. Skryl jsem se v tmavém rohu místností a snažil jsem se o sebekontrolu, když ji odnášeli pryč.
Nezáleželo na tom, že si Tyler myslel, že je pěkná. Každý by si toho všiml. Nebyl žádný důvod, abych se cítil … jak jsem se vlastně cítil. Byl jsem otrávený? Nebo rozzlobený, že byla tak blízko pravdy? Nedávalo to smysl.
Zůstal jsem v místnosti, dokud mně nepřemohla netrpělivost a rozhodl jsem se, že půjdu za ní. Právě skončili s rentgenem, ale stihl jsem ještě rychle zahlédnout její snímky, než se pro ně sestřička vrátila.
Cítil jsem se klidněji. Její hlava byla v pořádku. Nezranil jsem jí.
Carlisle mě tu načapal.
Vypadáš lépe.
Díval jsem se přímo před sebe. Nebyli jsme sami, hala byla plná záchranářů a návštěv.
Ach, ano. Podíval se na snímky, které už jsem já nepotřeboval vidět.  Ano. Je úplně v pořádku. Výborně, Edwarde.
Souhlas mého otce jsem vnímal se smíšenými pocity. Byl bych rád, ale věděl jsem, že by neschválil to, co se chystám udělat teď. A už vůbec by neschvaloval moji skutečnou motivaci.
"Myslím, že si s ní půjdu promluvit - ještě předtím než tě uvidí," zamumlal jsem. "Tvářit se přirozeně, jako kdyby se nic nestalo. Zamluvit to." To byly jediné přijatelné důvody.
Carlisle nepřítomně přikývl, s pohledem upřeným stále na snímky. "Dobrý nápad. Mhm…"
Snažil jsem se zjistit, co ho tak upoutalo.
Podívej se ne všechny ty zahojené zlomeniny a pohmožděniny. Kolikrát asi své matce spadla? Carlisle se svému vtipu zasmál.
"Začínám si myslet, že jednoduše přitahuje smůlu. Vždy ve špatném čase na špatném místě."
Forks je pro ni rozhodně špatné město, když jsi tu ty.
Odtáhnul jsem se.
Jdi už. Urovnej to. Za chvíli se k tobě připojím.
S pocitem viny jsem rychle odešel. Možná jsem byl opravdu dobrý lhář, když se mi podařilo oklamat i Carlislea.
Když jsem vstoupil do pokoje, Tyler se stále ještě omlouval. Snažila se utéct před jeho výčitkami svědomí tak, že předstírala spánek. Oči měla zavřené, dech pravidelný, ale sem tam netrpělivě škubla prsty.
Dlouho jsem hleděl na její tvář. Toto bylo naposledy, kdy jí uvidím. Tento fakt způsobil v mé hrudi ukrutnou bolest. Bylo to proto, že jsem musel odejít, aniž bych porozuměl její mysli? Na tento pocit nebylo dostatečně dobré vysvětlení.
Nakonec jsem se zhluboka nadechnul a vstoupil jsem.
Když mě Tyler uviděl, chtěl promluvit, ale já jsem mu naznačil, ať mlčí.
"Spí?" zeptal jsem se.
Bella okamžitě otevřela oči a zaměřila se na mojí tvář. Zorničky se jí rozšířily a hned nato zúžily, buď podezřením, nebo hněvem. Musel jsem myslet na to, že musím dokonale zahrát svojí úlohu, tak jsem se na ní usmíval, jako kdyby se dnes ráno nic nestalo, kromě toho, že jsem jí uhodil hlavou o zem, plus, můj imaginární běh.
"Hele, Edwarde," začal Tyler. "Já se vážně omlouvám -"
Zvedl jsem ruku, abych ho umlčel.  "Žádná krev se neprolila, tak co." Řekl jsem sarkasticky. Bez rozmýšlení jsem se mému vtipu zeširoka usmál.
Bylo neskutečně lehké ignorovat Tylera, i když ležel jen necelé dva metry ode mě, a jeho čerstvou krev. Nikdy jsem nedokázal pochopit Carlislea, jak může dělat, to co dělá - ignorovat krev pacientů, když je léčí. Nebylo to neustálé pokušení tak rozptylující, tak nebezpečné? Ale teď … Pochopil jsem, že když se na něco soustředíte opravdu silně, pokušení téměř zmizí
I když byla Tylerova krev čerstvá a leskla se, nemohla soupeřit s krví Belly.
Udržoval jsem od ní bezpečnou vzdálenost a sedl jsem si na matraci k Tylerovým nohám.
"Takže, jak zní verdikt?" zeptal jsem se jí.
Našpulila ústa.  "Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit. Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?"
Její netrpělivost mě opět rozesmála.
V hale jsem právě zaslechl Carlislea.
"To záleží na tom, jaké máš známosti," odpověděl jsem. "Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout."
Sledoval jsem její reakci, když vstoupil do místnosti. Oči se jí rozšířily a překvapením otevřela ústa. Potichu jsem zasténal. Ano, všimla si podoby.
"Tak, slečno Swanová, jak se cítíte?" zeptal se Carlisle. Měl velmi vybrané způsoby, které pacienty okamžitě uklidnily. Nedokázal jsem uhodnout, jestli to ovlivnilo i Bellu.
"Nic mi není," odpověděla tiše.
Carlisle zapnul světelnou tabuli a rozložil na ní snímky. "Vaše snímky vypadají dobře. Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila."
S povzdechem odpověděla. "To nic nebylo." Tentokrát odpověděla netrpělivým tónem. Zamračila se na mě.
Carlisle k ní přistoupil blíže a prsty jí jemně přejel po lebce.
Byl jsem zaskočený návalem citů, které se ve mně zvedly.
Už snad tisíckrát jsem viděl Carlislea pracovat s lidmi. Před několika lety jsem mu dokonce pomáhal - tedy jen v případech, kdy se neobjevila krev. Ale přesto to pro mě bylo nové, sledovat, jak s ní jedná jako s pacientem, jako kdyby byl člověk jako ona. Už mnohokrát jsem mu záviděl takového kontroly, ale nikdy jsem neměl takový pocit jako dnes. Teď jsem mu nezáviděl jen kontrolu. Trpěl jsem nad rozdílem mezi mnou a Carlislem - mohl se jí něžně dotýkat, bez strachu, s vědomím, že jí nikdy neublíží …
Trhla sebou a já také. Musel jsem se opět soustředit, abych zachoval svůj uvolněný výraz.
"Bolí?" zeptal se Carlisle.
Na moment vysunula bradu. "Ani ne," odpověděla.
Další část jejího charakteru, která přesně zapadala na svoje místo - byla odvážná. Nerada ukazovala slabost.
Je pravděpodobně ta nejzranitelnější bytost, jakou jsem kdy viděl, ale ona se nechtěla cítit slabě. Zachichotal jsem se.
Opět se na mě podívala.
"No," začal Carlisle. " Váš otec čeká v čekárně - už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem."
Její otec byl tu? Prošel jsem myšlenky lidí v zaplněné čekárně, ale nezachytil jsem jeho stěží znatelný duševní hlas dříve, než opět promluvila.
"Můžu se vrátit do školy?"
"Možná byste to dneska měla vypustit." Konstatoval Carlisle.
Podívala se na mě, "A on do školy půjde?"
Chovej se přirozeně … zamluv to … ignoruj pocity, které tě zaplavily, když se ti podívala do očí …
"Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili," řekl jsem.
"No, totiž," opravil mě Carlisle, "zdá se, že v čekárně je většina školy."
Čekal jsem na její reakci - její nechuť být centrem pozornosti. Nezklamala mě.
"To ne," zasténala a rukama si zakryla tvář.
Líbilo se mi, že jsem konečně něco uhádnul. Už jsem byl alespoň na začátku, abych jí pochopil …
"Chcete tu zůstat?" zeptal se Carlisle.
"Ne, ne!" řekla důrazně, spustila nohy přes okraj postele a seskočila. Zavrávorala, Carlisle ji musel rukama zachytit a postavit.
A znova se přese mne převalila vlna závisti.
"Jsem v pořádku," okomentovala to, než se mohl Carlisle ozvat. Tváře jí zčervenaly.
Samozřejmě, že ho to neobtěžovalo. Ujistil se, že je v pořádku a pustil ji.
"Vezměte si nějaký tylenol na bolest," navrhl jí.
"Tak moc to nebolí."
Carlisle se usmíval, když podepisoval její kartu. "Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí,"
Mírně pootočila tvář a přísně se na mě podívala.  "Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě."
"No ano, jistě" rychle souhlasil a já jsem si všiml, že slyšel to samé v jejím hlase jako já. Ještě pořád nepřipisovala svoje podezření představivosti. Ještě ne.
Nechávám to na tobě, pomyslel si. Udělej, co je podle tebe nejlepší.
"Velmi pěkně děkuji," rychle a tiše jsem zašeptal. Žádný člověk by mě nemohl slyšet. Carlisle se mírně pousmál nad mým sarkasmem, když se otáčel k Tylerovi. "Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle," řekl mu, když mu začal kontrolovat řezné rány způsobené rozbitým sklem.
No, když jsem udělal nepořádek, bylo by i správné, kdybych jej uklidil.
Bella šla ke mně a zastavila se, až když byla znepokojivě blízko. Pamatuju si, jak jsem ráno doufal - před vším tím dnešním zmatkem - že se u mě zastaví. Tohle mi připadalo jako výsměch mému přání.  
"Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí," zasyčela na mě.
Musel jsem o krok ustoupit, její teplý dech ovanul mojí tvář. Její naléhání tomu nepomohlo. Vždy, když byla blízko mě, vyvolalo to moje nejhorší, nejnaléhavější instinkty. V ústech se mi začal tvořit jed a moje tělo se na ní toužilo vrhnout - strhnout jí do mého náručí a zatnout zuby do jejího krku.
Moje mysl naštěstí byla silnější než tělo, ale jen o trochu.
"Tvůj otec na tebe čeká," připomenul jsem jí skrz zuby.
Podívala se na Carlislea a Tylera. Tyler si nás nevšímal, ale Carlisle pozoroval každý můj nádech.
Opatrně, Edwarde.
"Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí," potichu na mě naléhala.
Chtěl jsem jí říct, že mi to velmi vadí, ale věděl jsem, že nakonec si s ní budu muset promluvit.
 Byl jsem plný smíšených pocitů, když jsem vycházel z místnosti. Slyšel jsem, že musí téměř utíkat, aby mi stačila.
Musel jsem hrát. Znal jsem tu postavu už velmi dobře. Budu ničema. Budu lhát, vysmívat se jí a budu velmi krutý.
Bylo to proti všem mým zásadám - lidským zásadám - kterých jsem se celé ty roky držel. Nikdy jsem si však nechtěl tak moc zasloužit důvěru, jako v tomto momentu, kdy jsem musel zničit všechny možnosti, že by se to někdy mohlo stát.
Zhoršilo se to, když jsem si uvědomil, že toto bude poslední vzpomínka, kterou na mě bude mít. Tohle bylo moje sbohem.
Otočil jsem se k ní.
"Co chceš?" zeptal jsem se jí chladně.
Trochu se zarazila nad mým nepřátelským výrazem a tónem. V očích měla zmatený výraz, který mě tak dlouho pronásledoval …
"Dlužíš mi vysvětlení," řekla potichu, její slonovinově bílá tvář zbledla.
Bylo velmi těžké udržet ostrý tón. "Zachránil jsem ti život - nedlužím ti nic."
Odtáhla se - příšerně to bolelo, sledovat, jak ji moje slova zranily.
"Slíbils mi to," zašeptala.
"Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš."
Vzdorovitě se na mě podívala. "S mou hlavou je všechno v pořádku."
Byla rozzlobená a tím se pro mě věci stávaly lehčí. Podíval jsem se na ní, též s nepřátelským pohledem.
"Co ode mě chceš, Bello?"
"Chci znát pravdu. Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát."
Chtěla jen spravedlnost - štvalo mě, že jsem jí ji nemohl dát.
"Co si myslíš, že se stalo?" téměř jsem zavrčel.
Začaly se z ní řinout slova. " Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě - ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou - a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii - a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný - a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy, ale tys ji zvedl…" náhle zatnula zuby a její oči se zalily slzami.
Výsměšně jsem se na ni díval, i když ve skutečnosti jsem byl hrozně překvapený a vystrašený - viděla všechno.
"Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?" sarkasticky jsem se zeptal.
Jen přikývla.
Můj hlas teď zněl téměř posměšně. "Nikdo tomu neuvěří, to snad víš."
Snažila se kontrolovat svůj hněv. Když mi odpovídala, každé slovo vyslovovala velmi pečlivě.  "Já o tom nebudu nikomu vykládat."
Myslela to tak - viděl jsem jí to v očích. Možná byla zazlobená a zklamaná, ale nevyzradí moje tajemství.
Ale proč?
Na chvíli to otřáslo mým naplánovaným výrazem, ale pak jsem opět nasadil masku
"Tak proč na tom záleží?"zeptal jsem se a snažil se přitom udržet strojený hlas.
"Záleží na tom mně," trvala na svém. "Nerada lžu - takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod."
Chtěla, abych jí věřil. Také já jsem chtěl, aby ona důvěřovala mně. Ale toto byla hranice, kterou jsem nemohl překročit
Můj hlas byl pořád necitlivý. "Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?"
"Děkuju," řekla a pak opět mlčela a plná vzteku čekala.
"Ty to takhle nenecháš, že ne?"
"Ne."
"V tom případě, ..." Nemohl jsem jí říct pravdu i když bych chtěl … a já jsem nechtěl. Byl bych radši, kdyby si vymyslela svojí vlastní verzi příběhu, než aby se dozvěděla, kdo jsem, protože nic nemohlo být horší než pravda - byl jsem žijící noční můra, jako vystřižená ze stránek hororového příběhu, "doufám, že ti nevadí zklamání."
Mračili jsme se jeden na druhého. Bylo zvláštní, jak moc byla roztomilá, když se mračila. Jako rozzuřené koťátko, milé, neškodné, neuvědomující si svoji zranitelnost.
Začervenala se a opět zatnula zuby. "Proč ses vůbec obtěžoval?"
Přesně na tuhle otázku jsem neměl připravenou odpověď. Přestal jsem hrát roli, kterou jsem měl hrát. Cítil jsem, jak mi spadla maska z tváře a tentokrát jsem jí řekl pravdu.
"Nevím."
Ještě jednou jsem se podíval na její tvář - ještě stále byla plná hněvu, krev jí z tváří ještě nezmizela - otočil jsem se a odešel.

4.kapitola 1.část

27. dubna 2010 v 19:08 | deabs cullens girls

                                             4.     Vize


Vrátil jsem se zpátky do školy. Byla to správná věc, musel jsem se chovat co nejmíň nápadně.
V průběhu dne se většina studentů také vrátila do školy. Jenom Tyler, Bella a ještě pár dalších, kteří použili nehodu jako záminku, zůstali v nemocnici.
Udělat správnou věc by pro mě nemělo být tak těžké. Ale po tom všem, jsem jen zatínal zuby a snažil se vypudit z hlavy myšlenku vyhnout se škole a jít najít děvče.
Jako kdybych byl pronásledovatel. Posedlý pronásledovatel. Posedlý, upíří pronásledovatel.
Škola pro mě dnes byla - nepochopitelně - ještě více nudná než před týdnem. Jako kóma. Jako kdyby barvy zmizely ze všech stěn, stromů, oblohy, tváří okolo mě … Zíral jsem na praskliny ve stěně.
Byla tu ještě jedna správná věc, kterou bych měl udělat … ale neudělal jsem jí. Samozřejmě, zároveň to také nebyla správná věc. Záleží na úhlu pohledu.
Z pohledu Cullenových - ne jenom jako upírů, ale Cullenových, někoho, kdo patří do rodiny, také výjimečně v dnešním světě - by správná věc vypadala asi takto:
 "Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."
"Ano, byl jsem, pane Banner, ale měl jsem štěstí." Přátelský úsměv. "Ani jsem se nezranil… Škoda, že to samé nemůžu říct o Belle a Tylerovi."
"Jak se mají?"
"Myslím, že Tyler je v pořádku … má jen povrchové řezné rány od předního skla. Ale nejsem si jistý u Belly." Zamračený, starostlivý výraz. "Asi má otřes mozku. Na chvíli byla dost mimo - viděla divné věci. Doktoři se obávali …"
A takto by to mělo pokračovat. Dlužil jsem to svojí rodině.
"Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."
"Nezranil jsem se." Žádný úsměv.
Pan Banner nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu.
"Víš něco o Belle Swanové a Tylerovi Crowleyovi? Slyšel jsem, že měli nějaké odřeniny …"
Pokrčil jsem rameny. "Vůbec nic."
Pan Banner si odkašlal. "Ach, jasně…" můj studený pohled ho mírně znervózňoval.
Rychle se vrátil zpět za katedru a začal s vyučováním.
Tohle nebylo správné. Dokud se na to nedíváte z jiného a dost neznámého úhlu pohledu.
Já jen že to bylo tak … negentlemanské ji očerňovat za jejími zády, zvlášť když mi dokázala, že jí můžu věřit víc, než jsem kdy mohl doufat. Neřekla nic, co by mě prozradilo, i když k tomu měla dobrý důvod. Zradil bych jí, když vlastně neudělala nic, kromě toho že zachovala moje tajemství?
Stejný rozhovor jsem měl i se slečnou Goffouvou - ale ve španělštině - přičemž Emmett na mě neustále zíral.
Doufám, že pro to, co se dnes stalo, máš opravdu dobré vysvětlení. Rosalie je bojovně naladěná.
Zakoulel jsem očima, aniž bych se na něj podíval.
Právě mě napadlo perfektní vysvětlení. Předpokládejme, že bych nezastavil řítící se auto …. Zděsil jsem se té myšlenky. No, a kdyby jí porazilo, začala by krvácet, vůně její čerstvé krve by se vznášela ve vzduchu …
Zachvěl jsem se a nejenom strachem. Jedna část mě se chvěla touhou. Ne, nebyl bych schopný ji jen tak sledovat, krvácející, bez toho abych nás všechny neodhalil, tím nejstrašnějším možným způsobem.
Tohle odůvodnění znělo perfektně … ale nepoužiji ho. Bylo to příliš potupné.
A nepomyslel jsem na to už dost dlouho.
Dávej si pozor na Jaspera, pokračoval Emmett, který ignoroval moje zamyšlení. Není rozzlobený … spíš je víc odhodlaný.
Viděl jsem, co tím myslí a na chvíli se se mnou místnost pohnula. Hněv mě zachvátil naplno, pohltil mě tak, že jsem na chvíli měl pohled zastřený červenou mlhou. Myslel jsem, že se udusím.
KRISTE PANE, EDWARDE! SEBER SE! Zakřičel na mě v myšlenkách Emmett. Položil mi ruku na ramena a zadržel mě na židli dřív, než jsem stačil odejít. Jen málokdy používal celou svojí sílu, protože jen málokdy to bylo potřeba, protože byl silnější než jakýkoliv upír, s kterým jsem se, kdy potkali. Ale teď ji musel použít. Jen na mě položil ruku, nesnažil se mě na židli zatlačit. Kdyby to zkusil, stolička by se pode mnou zlomila.
KLID! Rozkázal mi.
Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to velice těžké. Byl jsem plný hněvu.
Jasper neudělá nic, dokud se neporadíme. Jen mě tak napadlo, že bys měl vědět, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.
Soustředil jsem se na uvolnění svalů a cítil jsem, jak Emmett zvolna uvolnil svoje ruce.
Snaž se na sebe nepoutat ještě více pozornosti než doteď. Už tak jsi ve velkých problémech.
Zhluboka jsem se nadechnul a Emmett mě v tom okamžiku pustil.
Rozhlédl jsem se po místnosti, ale naše konfrontace byla tak tichá a krátká, že si jí všimlo jen pár lidí, kteří seděli za Emmettem. Nikdo pořádně nevěděl, co si o tom má myslet a tak to nechali být. Cullenovi jsou divní - každý to už věděl.
Bože, chlapče, ty jsi pohroma, dodal Emmett se soucitem v hlase.
"Víš, co mi můžeš …" zamumlal jsem si pod nos a Emmett se potichu zasmál.
Emmett nebyl uražený, pravděpodobně bych měl být vděčný jeho veselé povaze. Ale i tak jsem viděl, že ho trápí Jasperovy záměry - že Jasper uvažoval, jaké by to bylo, kdyby se věci přihodily jinak.
Hněv ve mně vřel, velmi těžko se mi dařilo ho udržet pod kontrolou. Ano, Emmett byl sice silnější než já, ale ještě nikdy mě neporazil v našich soukromých wrestlingových zápasech. Stěžoval si, že podvádím, ale naslouchání myšlenkám bylo mojí součástí stejně tak jako jeho nevýslovná síla. Ale i tak jsme pravidelně zkoušeli zápasit.
Zápas? Tam to směřovalo? Budu muset bojovat s mojí rodinou, kvůli dívce, kterou sotva znám?
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, přemýšlel jsem o jejím křehkém těle v mé náruči, v porovnání s Jasperem, Rose a Emmettem - nadpřirozeně silnými a rychlými stroji na zabíjení …
Ano, budu za ni bojovat. I proti mojí rodině. Zachvěl jsem se.
Ale nebylo by fér nechat ji nechráněnou, když já jsem byl ten jediný, kdo ji zatáhl do nebezpečí.
Sám jsem proti nim rozhodně nemohl vyhrát a tak jsem přemýšlel, kdo by se ke mně ještě připojil.
Carlisle určitě. Nebude bojovat proti nikomu, ale určitě bude bojovat proti plánům Rose a Jaspera. To by mělo být vše, co potřebuji. Uvidím …
Esme, ….. Ani ona nebude proti mně, nesnáší, když musí nesouhlasit s Carlislem, ale bude pro každý nápad, který by udržel rodinu pohromadě. Její prioritou nebude správné rozhodnutí, ale já. Jestli byl Carlisle duší rodiny, tak Esme byla jejím srdcem. Stala se vůdcem, který si zasloužil, abychom ho následovali a toto následování se proměnilo v lásku. Milovali jsme jeden druhého - i navzdory zlosti, kterou jsem cítil vůči Jasperovi a Rose, i navzdory plánu bojovat proti nim za dívku - ona věděla, že je mám rád
Alice… tak to opravdu netuším. Bude záležet na tom, co uvidí ve svých vizích. Nejspíše bude na straně vítěze.
Takže to budu muset udělat bez pomoci. Úplně sám jsem nebyl dost dobrý soupeř, ale nemohl jsem je nechat ublížit dívce, jen kvůli mně. Budu muset postupovat takticky.
Můj hněv trochu ztlumil náhlý černý humor. Dokázal jsem si představit, jak by Bella asi zareagovala, kdybych jí unesl. Samozřejmě - jen jsem hádal, ale jak jinak by mohla reagovat, než křičet strachy?
Nebyl jsem si jistý jak to udělat - unést jí. Nemohl jsem kolem ní zůstat moc dlouho. Nejspíš bych jí vrátil zpátky k matce. Vždyť by stačilo tak málo a mohla by přijít k úhoně.
A já taky, náhle jsem si uvědomil. Kdybych jí zabil, nešťastnou náhodou, nebyl jsem si úplně jistý, jakou bolest by mi to způsobilo, ale věděl jsem, že by byla velmi intenzivní.
Čas utíkal velmi rychle, když jsem zvažoval vše, co mě doma čekalo - hádky, konflikt s rodinou, vzdálené kraje, do kterých budu přinucen nakonec odejít …
No teď už jsem si rozhodně nemohl stěžovat, že život mimo tuto školu by byl monotónní. Všechno změnila.
Když zazvonilo, Emmett a já jsme v tichosti šli k autu. Bál se o mě, a bál se i o Rosalii. Věděl, na čí straně bude, když si bude muset vybrat a to ho trápilo.
Ostatní na náš též v tichosti čekali. Byli jsme velmi tichá skupinka. Slyšel jsem jen duševní křik.
Idiot! Šílenec! Blbec! Sobec! Sobecký, bezohledný hlupák! Rosalii v myšlenkách neustále kolovaly urážky a nadávky. Těžko jsem se mohl soustředit na ostatní, ale snažil jsem se jí ignorovat, jak to jen šlo.
Emmett měl pravdu, co se týkalo Jaspera. Byl si jistý svým rozhodnutím.
Alice měla starosti, bála se o Jaspera a neustále se probírala svými vizemi z budoucnosti. Nezáleželo na tom, z jakého směru se Jasper k Belle přiblížil, Alice mě vždy viděla stát před ní a chránit jí. Zajímavé … Ale ani Rosalie ani Emmett s ním nebyli. Takže to Jasper plánoval udělat sám. Tím se síly vyrovnávají.
Jasper byl z nás ten nejlepší, nebo spíše nejzkušenější bojovník. Moje jediná výhoda byla, že jsem dopředu věděl, jaký pohyb udělá.
Nikdy jsem s Jasperem nebo Emmettem nesoupeřil takto vážně. Vždy to byla jen hra a zábava. Cítil jsem se strašně, když jsem pomyslel na to, že bych měl Jasperovi opravdu ublížit …
Ne, to ne. Jen ho odzbrojím a zablokuju. To je vše.
Soustředil jsem se jen na Alici, která si vybavovala všechny možné způsoby napadení.
Potom se její vize změnila, víc a víc se vzdalovala od domu Belly. Snažil jsem se ho zastavit už mnohem dříve …
Přestaň, Edwarde! Tahle se to nemůže stát. Nedovolím to.
Neodpověděl jsem jí, jen jsem jí stále sledoval.
Zadívala se do daleké budoucnosti, tak nejasné a plné nejasných možností. Všechno bylo zahalené v mlze.
Celou cestu domů panovalo v autě tíživé ticho. Zaparkoval jsem ve velké garáži za domem, Carlisleův Mercedes už tam byl, hned vedle Emmettova džípu, M3, kterou měla Rosalie a mého Vanquisha. Byl jsem rád, že je Carlisle už doma a kromě toho, chtěl jsem, aby byl u toho, co se bude dít dál.  
Šli jsme hned do jídelny.
Místnost se, samozřejmě, nikdy nepoužívala pro její původní účel. Ale byl v ní dlouhý, mahagonový stůl obklopený židlemi - úzkostlivě jsme se starali, aby všechny rekvizity měly svoje místo. Carlisle rád jídelnu používal jako konferenční místnost. Ve skupině silných a různorodých povah, jako byly ty naše, bylo občas potřeba prodiskutovat věci v klidu.
Měl jsem pocit, že to dnes ale moc nepomůže.
Carlisle si sednul na svoje místo, na východní straně pokoje. Esme si sedla hned vedle něj, ruce měli spojené na stole.
Esme mě pozorovala znepokojenýma očima.
Zůstaň. To byla její jediná myšlenka.
Přál jsem si, abych se mohl usmívat na ženu, která byla téměř jako moje skutečná matka, ale nebyl jsem si jistý jejím názorem.
Sedl jsem si vedle Carlislea z druhé strany. Esme se kolem něj natáhla a položila mi ruku na rameno. Neměla ani ponětí o tom, co se bude dít, ale bála se o mě.
Ale Carlisle to věděl. Jeho ústa byla pevně sevřená a čelo měl nakrčené. Jeho výraz vypadal příliš staře na jeho mladé tváři.
Když si všichni sedli, viděl jsem, kdo za kým stojí.
Rosalie si sedla přesně naproti Carlisleovi, na druhou stranu dlouhého stolu. Upřeně se na mě dívala, ani okem nemrkla.
 Emmett si sedl vedle ní se zahořklým výrazem na tváři a s ironickými myšlenkami.
Jasper zaváhal a potom se opřel o stěnu hned vedle Rosalie. Rozhodl se navzdory tomu, jak tato diskuze skončí. Zatnul jsem zuby.
Alice byla poslední na řadě, ale očima byla soustředěná kamsi do dálky - do budoucnosti, stále tak neurčité, abych ji mohl využít. Bez přemýšlení si sedla k Esme. Přejela si rukou přes čelo, jako kdyby ji bolela hlava. Jasper sebou trhl a na chvíli zvažoval, zda se k ní nemá přidat, ale nakonec zůstal na svém místě.
 Zhluboka jsem se nadechl. Já jsem to vše způsobil, já bych měl začít mluvit jako první.
"Je mi to líto," řekl jsem a díval se přitom nejdříve na Rose, potom na Jaspera a potom na Emmetta. "Nechtěl jsem žádného z vás vystavit riziku. Jednal jsem bez přemýšlení a beru na sebe plnou zodpovědnost za můj neuvážený čin."
Rosalie na mě zlověstně zavrčela. "Co myslíš tím 'brát plnou zodpovědnost'? Chceš to napravit?"
"Ne takovým způsobem, kterým ty myslíš," odpověděl jsem jí. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl tiše a vyrovnaně. "Jsem rozhodnutý odejít, když se tím věci urovnají."A když uvěřím, že bude v pořádku, že se jí nikdo z vás nedotkne, doplnil jsem si sám pro sebe.
"Ne," zašeptala Esme. "Ne, Edwarde."
Pohladil jsem jí po ruce."Bude to jen na pár let."
"Esme má pravdu," řekl Emmett. "Teď nemůžeš jít nikam. To by byl přesný opak slova 'nápomocný'. Právě teď, mnohem víc, než kdykoliv předtím, potřebujeme vědět, co si lidi myslí."
"Alice dokáže vše vážnější zachytit," nesouhlasil jsem.
Carlisle potřásl hlavou. "Myslím, že Emmett má pravdu, Edwarde. Je velice pravděpodobné, že začne mluvit, když odejdeš. Buď odejdou všichni, nebo nikdo."
"Ona nic neřekne," rychle jsem dodal. Rose byla na pokraji výbuchu a chtěl jsem, aby to všichni věděli.
"Nedokážeš číst v jejích myšlenkách," připomenul mi Carlisle.
"Tohle ale vím. Alice, podpoř mě."
Alice se na mě vyčerpaně podívala. "Nedokážu vidět, co se stane, když to jen tak budeme ignorovat." Vrhla letmý pohled na Rose a Jaspera.
Ne, tuhle budoucnost nemohla vidět - ne když se Rosalie a Jasper rozhodli, že to nenechají jen tak.
Rosalina dlaň bouchla do stolu. "Nemůžeme dovolit člověku, aby něco prozradil. Carlisle, ty to musíš vidět. Kdybychom se rozhodli, že všichni odejdeme, není moc bezpečné za sebou zanechat historky. Žijeme jinak, než ostatní našeho druhu - víš, že tu jsou i tací, kteří se chytí jakékoliv záminky, aby nám mohli něco vyčítat. Musíme být opatrní více než kdokoliv jiný!"
"Už předtím jsme za sebou zanechali klepy a drby," připomenul jsem jí.
"No to ale byly jen drby a podezření, Edwarde. Ne očitý svědek a důkazy!"
"Důkazy!" vysmíval jsem se jí.
Ale Jasper přikyvoval s tvrdým výrazem v očích.
"Rose -- " Carlisle začal.

"Nech mě to dokončit, Carlisle. Nemusíme se ani moc namáhat. Dívka se praštila do hlavy. Zranění se může ukázat vážnější, než ze začátku vypadalo." Rosalie pokrčila rameny. "Každý smrtelník jde spát s vědomím, že už se nemusí nikdy probudit. Ostatní budou očekávat, že za sebou zahladíme stopy. Technicky vzato, by to měla být Edwardova práce, ale zdá se, že na ní nemá dostatek sil.

4.kapitola 2 čás

27. dubna 2010 v 19:07 | deabs cullens girls
Ty víš, že já mám dost sebekontroly. Nenechám za sebou žádné důkazy."
"Ano, Rosalie, všichni dobře víme, jaká jsi spolehlivá vražedkyně," zavrčel jsem.
Rozzuřeně na mě zasyčela.
"Edwarde, prosím," řekl Carlisle. Potom se otočil k Rosalii. "Rosalie, v Rochestru jsem přimhouřil oči, protože jsem cítil, že si zasloužíš svoji spravedlnost. Ten muž, kterého jsi zabila, s tebou zacházel hrozně. Ale tohle není stejná situace. Swanova dcera je nevinná!"
"Není to nic osobního, Carlisle," ucedila Rosalie skrz zuby."Já jen chci všechny ochránit."
Nastalo krátké ticho, když Carlisle přemýšlel nad svojí odpovědí. Když přikývl, Rose se rozzářily oči. Myslel jsem, že ho zná lépe. I kdybych nedokázal číst myšlenky, mohl jsem naprosto jistě předvídat jeho další slova. Carlisle nikdy nedělal kompromisy.
"Vím, že to myslíš dobře, Rosalie ale… Chtěl jsem, aby si naše rodina zasloužila respekt a úctu. Občasná … nehoda nebo chyba je politováníhodná součást toho, co jsme." To byl celý Carlisle, vždy do množného čísla počítal i sebe, i když ještě nikdy žádnou chybu neudělal. "Zavraždit nevinné dítě je úplně jiná věc. Věřím, že riziko, které představuje, navzdory tomu zda promluví nebo ne, je zanedbatelné oproti tomu největšímu riziku. Když bychom udělali výjimky, abychom se ochránili, riskovali bychom něco mnohem důležitějšího. Ztratili bychom jádro naší podstaty.  
Dával jsem si veliký pozor na svůj výraz. Nechtěl jsem se zakřenit. Anebo zatleskat, i když bych tak moc chtěl.
Rosalie se zamračila. "Bylo by to zodpovědné."
"Bylo by to necitlivé," jemně ji opravil Carlisle. "Každý život je vzácný."
Rosalie si ztěžka povzdechla a otočila spodní ret. Emmett jí položil ruce na ramena. "Bude to v pořádku, Rose," uklidňoval ji potichu.
"Otázka je," pokračoval Carlisle, "jestli bychom se neměli přestěhovat."
"Ne," zasténala Rosalie. "Právě jsme se usadili. Nechci znova začínat jako prvňačka na střední škole!"
"Mohla by sis nechat svůj současný věk, samozřejmě," snažil se jí přesvědčit Carlisle.
"A potom se odstěhovat o to dříve?" odporovala.
Carlisle pokrčil rameny.
"Líbí se mi tu! Není tu moc slunce, jsme téměř normální."
"Ale, nemusíme se rozhodnout hned. Můžeme počkat, dokud to nebude nevyhnutelné. Edward je přesvědčený o tom, že Swanova dcera bude mlčet."
Rosalie si odfrkla.
Ale já už jsem se víc o Rosalii nestaral. Věděl jsem, že se přizpůsobí Carlisleově rozhodnutí, že nezáleží na tom, jak moc se na mě zlobila. Jejich rozhovor se soustředil na nepodstatné detaily.
 Jasper se ani nepohnul.
Věděl jsem proč. Předtím než potkal Alici, žil v drsné vojenské zóně. Moc dobře poznal následky opovrhování pravidly - viděl je na vlastní oči.
Vše nasvědčovalo tomu, že se neuklidnil. Rosalie se svými zvláštními schopnostmi, ani se jí nesnažil více rozdráždit. Držel se stranou od diskuze.
"Jaspere," oslovil jsem ho.
Bez výrazu se na mě podíval.
"Nebude platit za moje chyby. Nedovolím to."
"Takže z toho bude mít užitek? Dnes měla radši umřít, Edwarde. Jen to budu považovat za správné."
Zopakoval jsem mu svůj postoj, zřetelně vyslovujíc každé slovo. "Nedovolím to."
Zdvihl obočí. Neočekával to, netušil, že zrovna já ho budu chtít zastavit.
Potřásl hlavou. "Nedovolím, aby Alice žila v nebezpečí, i když jen v malém. K nikomu necítíš, to co já k ní, Edwarde. A ani jsi nezažil to co já, ať už vidíš moje vzpomínky nebo ne. Nerozumíš tomu."
"O tom nepochybuju, Jaspere. Ale nedovolím ti, prostě NEDOVOLÍM, abys zranil Isabellu Swanovou."
Dívali jsme se na sebe - měřili vzájemné úmysly. Cítil jsem, jak Jasper zjišťuje moji náladu a zkouší moje odhodlání.
"Jazzi," přerušila nás Alice.
Ještě chvíli se na mě zkoumavě díval a poté přesunul svůj zrak na ni. "Ani se neobtěžuj mě přesvědčovat, že se dokážeš ochránit sama, Alice. To já vím. Ale stále se -
"
"Tohle jsem ti říct nechtěla," přerušila ho. "Chtěla jsem tě požádat o laskavost."
Viděl jsem, myšlenky kolující jí v hlavě a čelist mi spadla s hlasitým výdechem. Šokovaně jsem na ní zíral, matně si uvědomujíc, že každý kromě Alice a Jaspera na mě ostražitě koukali.
"Vím, že mě miluješ a děkuju ti za to. Ale opravdu bych ocenila, kdyby ses Bellu nesnažil zabít. Zaprvé Edward to myslí naprosto vážně a já nechci, abyste se vy dva bili. A za druhé je to moje přítelkyně. Možná lépe řečeno bude to moje přítelkyně."
Viděl jsem její myšlenky čistě, jako přes sklo. Alice se usmívala, jednu svoji bledou ruku měla položenou kolem dívčiných teplých, křehkých ramen. Bella se také usmívala, ruku ovinutou kolem Alicina pasu.
Vize byla naprosto jasná ale časové určení ne.
"Ale… Alice…" Jasper zalapal po dechu. Nemohl jsem ani otočit hlavou, abych viděl, jak se tváří. Nemohl jsem odtrhnout svůj vnitřní zrak od obrazu, který mi Alice poskytla.
"Jednou ji budu zbožňovat, Jazzi. A proto bych byla velice ráda, kdybys ji nechal na pokoji."
Stále jsem upřeně zíral na Aliciny myšlenky. Viděl jsem, jak se budoucnost změnila, když Jasper začal váhat se svým rozhodnutím ohledně Belly a přemýšlel, jestli má vyhovět nečekanému požadavku Alice.
"Ach," povzdechla si - jeho nerozhodnost vytvořila nový obraz budoucnosti. "Vidíš? Bella nic neřekne. Nemusíme se ničeho bát."
Způsob, jakým vyslovila její jméno - jako by už teď byly staré známé …
"Alice," řekl jsem přiškrceným hlasem."Co to…?"
" Netuším, Edwarde. Říkala jsem ti, že přichází změna." Zatnula čelist a mě došlo, že toho viděla mnohem víc. Snažila se na to nemyslet, náhle se soustředila na Jaspera, ale byla příliš šokovaná, než aby ho podpořila v jeho rozhodnutích.


Někdy to dělala, když se přede mnou snažila něco utajit.
"Co je, Alice? Co přede mnou skrýváš?"
Slyšel jsem Emmetta zanadávat. Nesnášel, když jsme s Alicí vedli tenhle druh konverzace.
Potřásla hlavou, snažila se na to nemyslet.
"Něco o té dívce?" dožadoval jsem se odpovědi. "Je to o Belle?"
Zatnula zuby v hlubokém soustředění, ale když jsem vyslovil Bellino jméno, přece jen jsem něco z jejích myšlenek zachytil. Bylo to jen na zlomek sekundy, ale byl to dostatečně dlouhý okamžik.
"NE!" zakřičel jsem. Slyšel jsem, jak se převrhla židle, a uvědomil jsem si, že stojím na nohách.
"Edwarde!" Carlisle se také postavil, ruku položenou na mém rameni. Téměř jsem ho nevnímal.
"Upevňuje se to," zašeptala Alice. "Každou minutou jsi víc a víc rozhodnutý, Edwarde. Jsou před ní jen dvě budoucnosti. Buď jedna, nebo druhá, Edwarde.
Viděl jsem, co vidí, ale nechtěl jsem se s tím smířit.
"Ne," opakoval jsem, můj hlas ale nebylo téměř slyšet. Cítil jsem, jako kdyby moje nohy byly z rosolu, musel jsem se opřít o stůl.
"Zasvětí nás, prosím, někdo do toho tajemství?" Postěžoval si Emmett.
"Musím odejít," zašeptal jsem k Alici, ignorujíc jeho dotaz.
"Edwarde, to už jsme probrali." Zdůraznil Emmett. "Bylo by to nejlepší řešení, v případě, že začne mluvit. A kromě toho, když odejdeš, nebudeme si jistý, jestli skutečně začala mluvit nebo ne. Musíš zůstat a smířit se s tím."
"Nevidím tě odcházet, Edwarde," řekla mi Alice. "A nejsem si jistá, jestli vůbec můžeš odejít." Přemýšlej o tom, doplnila v tichosti. Popřemýšlej o odchodu.
Věděl jsem, na co naráží. Ano, představa, že už nikdy neuvidím Bellu byla … bolestivá. Ale také nevyhnutelná. Nemohl jsem souhlasit ani s jednou možnou budoucností, ke které bych jí odsoudil.
A taky si nejsem jistá ohledně Jaspera, Alice pokračovala v myšlenkách. Když odejdeš a když si začne znovu myslet, že je pro nás nebezpečná …
"To jsem neviděl," nesouhlasil jsem s ní a stále jsem si jen mírně uvědomoval, že máme společnost. Jasper zaváhal. Neudělá nic, co by ublížilo Alici.
Možná ne právě teď. Ale budeš riskovat její život, necháš ji zde nechráněnou?
"Proč mi to děláš?" zasténal jsem. Položil jsem si hlavu do dlaní.
Nebyl jsem ochránce Belly. Nemohl jsem být. Nebyla Alicina vize budoucnosti, obě možné, dostatečný důkaz?
Také ji miluju. Nebo brzy budu. Není to stejné, ale přesto moc chci, aby tu už byla.  
"Miluješ ji, také?" nevěřícně jsem zašeptal.
Povzdechla si. Jsi tak slepý, Edwarde. Nevidíš, kam to míří? Nevidíš, kde se právě nacházíš? Je to tak neodvratné, jako že slunce vychází na východě. Podívej se na to, co vidím já …
Vystrašeně jsem potřásl hlavou. "Ne." Snažil jsem se nevnímat vize, které se jí honily hlavou. "Nemusí to být takto. Odejdu. Změním budoucnost."
"Můžeš to zkusit," řekla skepticky.
"Ale, no tak!" Křičel Emmett.
"Podívej se," zasyčela Rose. "Alice ho vidí zamilovaného do člověka! Typický Edward!" odfrkla si.
Sotva jsem ji slyšel.
"Cože?" překvapeně to komentoval Emmett. Potom se přes celou místnost rozlehl výbuch jeho smíchu. " Tak tohle se děje?" Znova se zasmál. "Chudák Edward."
Cítil jsem jeho ruku na rameni, ale nepřítomně jsem ji setřásl. Nevnímal jsem ho.
 "Zamilovat se do člověka?" zopakovala Esme ohromeným hlasem. "Do toho děvčete, které dnes zachránil? Zamilovat se?"
"Co přesně vidíš, Alice?" dožadoval se Jasper.
Otočila se k němu, já jsem na ní dál jen ohromeně zíral.
"Záleží to na tom, jestli je dost silný. Jestli ji zabije on sám" - otočila se, aby se na mě mohla podívat -  "což by mě opravdu naštvalo, Edwarde, nemluvě o tom, co by to způsobilo tobě - " otočila se zpátky k Jasperovi, " nebo bude jednoho dne jednou z nás."
Někdo vydechnul. Nedíval jsem se, kdo.
"To se nestane!" znova jsem zakřičel. "Nikdy!"
Alice mě neposlouchala. "Záleží to na tom," opakovala. "Možná bude dost silný, aby ji nezabil - ale bude k tomu velice blízko. Bude potřeba mít neskutečnou dávku sebekontroly." Uvažovala. "Větší, než má Carlisle. Možná na tom budou stejně. Jedna jediná věc, na kterou ale není dost silný, je držet se od ní dál. To prostě nedokáže. "
Nedokázal jsem najít svůj hlas. A zdálo se, že ani ostatní. Viděl jsem svůj vlastní vystrašený výraz z pěti možných úhlů.
Po dlouhé chvíli si Carlisle povzdychl.
"No tohle tedy… věci komplikuje."
"No to bych řekl," souhlasil Emmett. Ještě stále se usmíval. Jedině Emmett si spolehlivě najde na všem něco k smíchu.
"Předpokládám, že naše plány se nemění." Řekl zamyšlený Carlisle. "Zůstaneme a budeme se dívat. Vypadá to, že nikdo z nás … nezraní děvče."

5.kapitola 1.část

27. dubna 2010 v 19:06 | deabs cullens girls

5.     Pozvání

Střední škola. Teď už to není očistec, je to naprosté peklo. Mučení a oheň … Ano, oboje jsem již zažil.
Teď už jsem dělal všechno správně. Každé "i" mělo tečku, každé "t" mělo háček. Nikdo si nemohl stěžovat, že se vyhýbám zodpovědnosti.
Abych udělal Esme radost a ochránil ostatní, zůstal jsem ve Forks. Vrátil jsem se ke svému starému rozvrhu. Lovil jsem stejně jako ostatní. Každý den jsem chodil do školy a hrál jsem si na člověka. Každý den jsem pozorně poslouchal, jestli neuslyším něco nového o Cullenových. Dívka neřekla nikomu ani slovo, jen pořád dokola opakovala stále stejný příběh - že jsem stál vedle ní a potom ji odhodil z cesty - až to všechny její dychtivé posluchače začalo nudit, takže se nakonec už nikdo neptal na detaily. Už neexistovalo žádné nebezpečí. Můj nerozvážný čin nikoho neohrozil.
Nikoho, kromě mě.
Byl jsem rozhodnutý změnit budoucnost. Nebyla to nejlehčí úloha, ale neexistovala žádná jiná možnost, s kterou bych mohl žít.
Alice předpověděla, že nebudu dost silný, abych se od Belly držel dál. Ale já jí dokážu, že se mýlila.
Myslel jsem si, že první den bude nejtěžší. Když byl u konce byl jsem si jistý, že i nejhorší byl. Ale tak moc jsem se mýlil.
Trápilo mě vědomí, že jí ubližuji. Utěšoval jsem se tím, že její bolest bude jen dočasná a malá - trochu bolesti z mého odmítnutí - v porovnání s mojí. Bella byla člověk a věděla, že já jsem trochu jiný, že jsem něco velmi špatného a děsivého. Pravděpodobně se jí spíš uleví, než by se  jí dotklo, že od ní odvrátím tvář a budu předstírat, že neexistuje.
 "Ahoj, Edwarde," pozdravila mě první den na hodině biologie. Její hlas byl přívětivý, přátelský, obrat o sto osmdesát stupňů, vezmu - li v úvahu náš poslední rozhovor.
Proč? Co ta změna znamenala? Zapomněla už? Rozhodla se, že si všechno přeci jen vsugerovala? Že by mi opustila, že jsem nedodržel svůj slib?
Ty otázky mě pálily jako žízeň, která mě přepadla kdykoliv jsem se nadechnul.
Potřebuju malou chvilku, jen abych se jí podíval do očí. Jenom chci zjistit, jestli v nich dokážu najít odpovědi na všechny ty otázky …
 Ne. Nemohl jsem si to dovolit. Ne, pokud jsem chtěl změnit budoucnost.
Mírně jsem pootočil hlavou jejím směrem, žádný pohled na ni. Přikývl jsem a hned se otočil zpět.
Už na mě znovu nepromluvila.
Když škola skončila a já již nemusel nic hrát a předstírat, utíkal jsem do Seattlu stejně jako předchozí den. Zdálo se mi, že ta bolest se dá snést lépe, když skáču nad zemí a vše okolo mě se mění v zelenou šmouhu.
Tento běh se stal mým každodenním zvykem.
Miloval jsem ji? Nemyslím si to. Zatím ne. Nemohl jsem se zbavit Aliciných letmých pohledů do budoucnosti. Viděl jsem, jak lehké by bylo zamilovat se do ní. Bylo by to jako volný pád, naprosto bez jakékoliv snažení. Nedovolit si to byl přesný opak - bylo to jako viset na skále nad strmým útesem, byla to tak zničující, že jsem si připadal stejně slabý jako kterýkoliv jiný člověk.
Tato situace už trvala více než měsíc a každý den to pro mě bylo těžší a těžší. Nedávalo mi to smysl - čekal jsem, že se přes to přenesu, že se to bude zlepšovat. Tohle asi měla na mysli Alice, když mi předpověděla, že nebudu mít dost síly na to, abych se od ní držel dál. Viděla, jakou bolest mi to bude působit a že se bude stupňovat. Ale já jsem jí dokázal snést.
Nezničím Belle budoucnost. Jestli bylo mým osudem ji milovat, tak potom vyhýbání se kontaktu s ní bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, ne?
Vyhýbání se jí bylo ale hranicí toho, co jsem dokázal snést. Mohl jsem předstírat, že ji ignoruju a nikdy už se na ní nepodívat. Mohl jsem předstírat, že mě absolutně nezajímá. Ale vše byla jen přetvářka, ne realita.
Stále jsem visel na každém jejím slově, na každém jejím nádechu.
Svoje trápení jsem rozdělil do čtyř kategorií.
První dvě už mi byly známé. Její vůně a ticho její mysli. Nebo lépe řečeno - abych to vystihl naprosto přesně - moje žízeň a moje zvědavost.
Žízeň byla na prvním místě. Nedýchání při hodinách biologie se stalo mým zvykem. Samozřejmě, existovaly i výjimky, kdy jsem musel odpovědět na otázky nebo něco takového a potřeboval jsem se nadechnout, abych mohl odpovědět. To jsem ochutnal vzduch kolem ní, bylo to stejné jako ten první den - oheň, potřeba a zoufalá snaha utéct. A přesně tak jako první den, ten netvor uvnitř mě se tlačil na povrch …
Zvědavost byla ta nejvytrvalejší z nich. Co si myslí právě teď? Nedokázal jsem tuto otázku dostat z hlavy. Když si nepřítomně omotala vlasy kolem prstu. Když hodila knihy na stůl s větší silou, než bylo potřeba. Když přišla pozdě na hodinu. Když netrpělivě podupávala nohou o podlahu. Každý její pohyb, který jsem zachytil periferním viděním, ukrýval pro mě nepředstavitelné tajemství. Když mluvila s ostatními studenty, rozebíral jsem každé její slovo a tón řeči. Vyslovila svoje myšlenky nahlas, nebo přemýšlela nad tím, co má říct? Často se mi zdálo, jako kdyby chtěla říct to, co její posluchači chtěli slyšet a to mi připomínalo moji rodinu a náš každodenní život ve lži - ale my jsme v tom byli lepší. Možná jsem si to jen přestavoval. Proč by měla něco předstírat? Byla jen obyčejný lidský teenager.
Mike Newton byl nejpřekvapivější z mých trápení. Kdo by si kdy pomyslel, že tento obyčejný, nudný člověk může být tak nesnesitelný? Ovšem, kdybych byl spravedlivý, měl bych k tomuto otravnému chlapci cítit trochu vděčnosti - nejvíc ze všech udržoval konverzaci s dívkou. Přes jejich rozhovory jsem se o Belle hodně dozvěděl - stále jsem dával dohromady svůj seznam - ale naopak, Mikeova pomoc s mým projektem mě ještě více rozčilovala. Nechtěl jsem, aby Mike byl ten, kdo odhalí její tajemství. Chtěl jsem to být já.
Pomáhalo mi, že on si nikdy nevšiml jejích odhalení a přeřeknutí. Nic o ní nevěděl. Ve své mysli si vytvořil Bellu, která neexistovala - děvče naprosto stejné, jako byl on sám. Nikdy si nevšiml její nesobeckosti a odvahy, které ji odlišovaly od ostatních lidí, nikdy neslyšel tu vyspělost jejích vyslovených myšlenek. Neuvědomil si, že když mluvila o své matce, znělo to přesně opačně, jako kdyby rodič hovořil o svém dítěti - láskyplně, shovívavě, jemně pobaveně a ochranitelsky. Neslyšel tu trpělivost v jejím hlase, když předstírala zájem o jeho příběhy a už vůbec nerozeznal tu dobrotu za trpělivostí.
V průběhu jejích rozhovorů s Mikem jsem na svůj seznam jejích vlastností přidal tu vůbec nejdůležitější, tu, co odhaluje nejvíc - jednoduchou a výjimečnou. Bella byla dobrá. Už všechny ostatní vlastnosti tomu nasvědčovaly - milá, plachá, nesobecká, milující, odvážná - byla prostě skrz naskrz dobrá.
Ale ani tyto užitečné odhalení můj vztah k tomuto chlapci nedokázaly zlepšit. Ten majetnický pohled, který upíral na Bellu - jako kdyby byla nějaká věc na prodej - mě provokoval, stejně jako jeho neslušné představy.  Začínal si být příliš jistý jejím zájmem, protože časem se zdálo, že ho upřednostňuje před ostatními chlapci, před těmi, které považoval za své soky - Tylera Crowleyoho, Erica Yorikeho a ojediněle i mě. Pravidelně sedával na okraji našeho stolu, než začala hodina biologie, povídal si s ní, povzbuzený jejími úsměvy. Byly to jen zdvořilé úsměvy, uklidňoval jsem se. Ale i navzdory tomu jsem se usmál při představě, že do něj vrazím tak silně, až přeletí přes celou místnost a zastaví se až o protější stěnu. Pravděpodobně bych mu smrtelně neublížil …
Mike už na mě nemyslel jako na soka. Chvíli po té nehodě se obával, že ta situace mě a Bellu spojí, ale opak se ukázal být pravdou. Ale i tak ho stále trápilo, že právě ona byla ta, které jsem se rozhodl věnovat svoji pozornost. Teď jsem ji ovšem ignoroval tak důsledně, stejně jako ostatní, že téměř praskl samolibostí.
Na co teď myslela? Líbila se jí jeho pozornost?
A nakonec čtvrtá část mého trápení, ta nejbolestnější - Bellina lhostejnost. Když jsem jí já ignoroval, začala ignorovat i ona mě. Už se nepokusila znovu navázat rozhovor. A co jsem věděl, tak už na mě ani nemyslela.
Tohle mě dohánělo k šílenství. Dokonce by to mohlo zlomit moje předsevzetí změnit budoucnost - ale občas se na mě Bella podívala stejně jako kdysi. Já jsem to neviděl na vlastní oči, zakázal jsem si se na ní dívat, když nás Alice varovala, že se Bella rozhodla se na nás podívat. Ostatní byli stále velmi ostražitý ohledně Belly, stále nevěděli kolik toho ví.
Trochu to zmírnilo moji bolest, když jsem věděl, že se na mě zdálky dívá. Samozřejmě, třeba spíše přemýšlela nad tím, co jsem to vlastně za chudáka.
"Bella se za chvíli podívá na Edwarda. Tvařte se normálně," konstatovala Alice jedno březnové úterý a v tu chvíli ostatní znervózněli a začali se chovat jako lidi, i když úplná strnulost byla znakem našeho druhu.
Dával jsem pozor na to, jak často se dívá mým směrem. Potěšilo mě, i když by nemělo, že se intervaly ani časem neměnily. Nevěděl jsem co to znamená, ale cítil jsem se kvůli tomu dobře.
 Alice si povzdychla. Přála bych si …
"Nech toho, Alice," procedil jsem skrz zuby. "Nestane se to."
Našpulila rty. Nemohla se dočkat, až se začne přátelit s Bellou. Bylo zvláštní, jak jí chyběla dívka, kterou zatím ani nepoznala.
Přiznávám, že jsi silnější, než jsem si myslela. Budoucnost je opět nejistá, udělal jsi ji bezvýznamnou. Doufám, že jsi šťastný
"Mě to naopak dává dostatečný význam."
Odfrkla si.
Snažil jsem se ji utěšit, ale byl jsem příliš netrpělivý, abych si mohl povídat. Neměl jsem dobrou náladu, byl jsem nervóznější víc, než ostatní tušili. Jen Jasper si uvědomoval, jak hluboce mě to zraňovalo, a já jsem cítil, jak ze mě stres opadává pod účinkem jeho jedinečné vlastnosti - vycítit a ovlivnit náladu ostatních. I když nechápal důvod mojí špatné nálady - a já jsem měl špatnou náladu v posledních dnech nepřetržitě - nevěnoval tomu pozornost.
Dnešek bude těžký den. Těžší než kterýkoliv jiný den, i když se podobaly jeden druhému.
Mike Newton, ten protivný chlapec, kterého jsem si nedovolil považovat za soupeře, chtěl pozvat Bellu na rande..
Ples s dámskou volenkou se blížil a Mike doufal, že ho Bella pozve. To, že to zatím neudělala, otřáslo jeho sebedůvěrou. Teď se nacházel v nepříjemné situaci - vychutnával jsem si to, víc než bych měl - protože ho pozvala Jessica Stenleyová. Nechtěl jí říct "ano", stále doufal, že ho pozve Bella (a tím zvítězí nad svými soky), ale zároveň nechtěl říct "ne" a přijít o ples úplně. Jessica, které se dotklo, že pozvání rovnou nepřijal, přemýšlela nad důvodem, který se za tím skrýval a v duchu vraždila Bellu. A znovu se ozýval můj instinkt postavit se mezi Bellu a rozzlobené myšlenky Jessicy. Teď už jsem ho chápal lépe, ale o to víc mě rozčilovalo, že to nemůžu udělat.
 Nechápu, jak k tomu došlo! Byl jsem úplně fascinovaný bezvýznamnými středoškolskými drby, kterými jsem kdysi tak opovrhoval.
Mike byl velmi nervózní, když vcházel s Bellou do učebny biologie. Slyšel jsem jeho vnitřní boj, zatímco jsem čekal na jejich příchod. Ten chlapec byl zbabělec. Čekal na tento tanec s jistým záměrem, nechtěl ukázat svoji zamilovanost, dokud mu Bella něco sama nenaznačí. Nechtěl riskovat odmítnutí, chtěl, aby ona udělala první krok.


Zbabělec.
Zase se pohodlně usadil na okraj našeho stolu, jako kdyby to dělal odjakživa a já jsem si představil, jak by to asi znělo, kdyby jeho tělo narazilo na stěnu s takovou silou, až by to zlomilo většinu jeho kostí.
"Takže," řekl jí s pohledem upřeným na podlahu. "Jessica mě pozvala na jarní ples."
"To je skvělé," okamžitě odpověděla Bella se zjevným nadšením. Bylo těžké neusmívat se nad tím, jak to Mikeovi pomalu docházelo. Doufal, že tím bude zdrcená. "S Jessikou si to báječně užiješ."
Snažil se získat znovu odvahu. "No…" zaváhal, téměř vycouval, ale vzpamatoval se. "Já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet."
"Proč bys to dělal?" dožadovala se Bella odpovědi. V hlase měla nesouhlas a i úlevu.
A co mělo znamenat tohle? Nečekané a intenzivní zoufalství mě donutilo zatnout pěsti.
Mike neslyšel úlevu v jejím hlase. Začervenal se - bylo to zuřivostí - a předtím, než opět promluvil, se zadíval do země.
"Říkal jsem si, jestli… no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty."
Bella zaváhala.
Přesně v tu chvíli jsem viděl její budoucnost jasněji, než v jakékoliv vizi Alice.
Možná řekne "ano" na Mikeovu nevyslovenou otázku, možná řekne "ne", ale tak jako tak, někdy někomu řekne "ano". Byla krásná a neobyčejná, ale lidští muži na to nekoukali. Jestli se spokojí s někým z tohoto bezvýznamného davu, nebo počká až odejde z Forks, ten den, kdy odpoví "ano", přijde.
Viděl jsem její život tak jako předtím - vysoká škola, kariéra, láska, manželství. Viděl jsem jí po  boku svého otce, oblečenou v bílém, s tváří červenou štěstím, když šla uličkou na hudbu z Wagnerova svatebního pochodu.
Ta bolest byla větší než cokoliv, co jsem kdy předtím cítil. Člověk by na ni pravděpodobně umřel.
A nejenom ta bolest, ale i neskutečná zuřivost.
Hněv uvnitř mě toužil po fyzické ventilaci. I když tento bezvýznamný, opovržení hodný chlapec třeba nebude ten, komu poví "ano", toužil jsem mu rozdrtit lebku ve svých rukou, jako představiteli toho, kdo to bude.
Tomuto pocitu jsem nerozuměl - byla to jakási kombinace bolesti, zuřivosti, touhy a zoufalství. Ještě nikdy jsem to necítil, nedokázal jsem to pojmenovat.
"Miku, myslím, že bys jí měl říct, že s ní půjdeš," řekla mu Bella jemným hlasem.
Mikeova naděje se zhroutila. Za jiných okolností bych si to vychutnal, ale teď jsem byl ztracený v bolesti a ve výčitkách, co se mnou všechny ty pocity udělaly.
Alice měla pravdu. Nebyl jsem dostatečně silný.
Právě teď Alice vidí vizi budoucnosti, jak se opět zamotává. Potěší ji to?
"Ty už jsi někoho pozvala?" Náhle se zeptal Mike. Podíval se na mě s podezřením, poprvé za několik týdnů. Uvědomil jsem si, že jsem se prozradil, moje hlava byla natočená směrem k Belle.
Ta divoká závist v jeho myšlenkách - závist někomu, komu dala Bella přednost - náhle pojmenovala můj nedávný pocit.
 Žárlil jsem.
"Ne," řekla mu s jemnou stopou humoru v hlase. "Já na ten ples vůbec nepůjdu."
Přes všechny ty výčitky a hněv jsem cítil úlevu. Odteď jsem přemýšlel o svých soupeřích.
"Proč ne?" vyzvídal Mike drzým hlasem. Dotklo se mě, že ten tón používal, když s ní mluvil. Potlačil jsem zavrčení.
"Já tuto sobotu jedu do Seattlu," odpověděla.
Zvědavost už nebyla tak nepříjemná jako předtím, teď už to bylo úplné zaměření se na nalezení odpovědí na všechno. Za chvíli se dozvím o tomto překvapujícím objevu víc. Mikův tón se změnil na nepříjemné přemlouvání. "Nemůžeš jet nějaký jiný víkend?"
"Je mi líto, ne." Bella byla najednou strohá. ""Neměl bys Jess nechávat déle čekat - je to hrubé."
Starost o pocity Jessicy ve mně opět probudily žárlivost. Výlet do Seattlu byl očividně jen záminka, aby mohla říct ne - odmítla jen kvůli kamarádce? Na to byla dost nesobecká. Přála si, aby s ním mohla jít? Nebo jsem se pletl? Měla zájem o někoho jiného?
"Jo, máš pravdu," zareagoval tak sklíčeně, že jsem ho téměř litoval. Téměř.
Odvrátil od ní pohled a já ztratil její tvář v jeho myšlenkách.
Tohle tolerovat nebudu.
Otočil jsem se k ní, abych mohl něco vyčíst z jejího výrazu. Poprvé po více než měsíci. Dovolit si to byla taková úleva, jako když se topící člověk nadechne vzduchu.
Měla zavřené oči a ruce přitisknuté na spánky. Jemně potřásla hlavou, jako kdyby se snažila vypudit z hlavy nějakou myšlenku.
 Frustrující. Fascinující.
Hlas pana Bannera ji vytrhl ze zamyšlení a její oči se pomalu otevřely. Okamžitě se na mě podívala, pravděpodobně vycítila můj pohled. Hleděla do mých očí se stejným zmateným výrazem, který mě už tak dlouho pronásledoval
V této chvíli jsem necítil ani výčitky, ani vinu, ani hněv. Věděl jsem, že se znovu dostaví o to dříve, ale právě teď jsem se vznášel, což bylo divné a znepokojující. Jako kdybych zvítězil.
Neodvrátila se, i když jsem se na ní intenzivně díval a snažil se bezvýsledně přečíst myšlenky v jejích hnědých očích. Byly spíše plné otázek než odpovědí.
Viděl jsem odraz svých vlastních očí a ty byly černé od žízně. Už to byly téměř dva týdny od mého posledního lovu, nebyl to tedy zrovna ten nejbezpečnější den na zlomení mé vůle. Ale zdálo se, že jí barva mých očí nevyděsila. Stále se na mě dívala a její tváře chytily nádhernou růžovou barvu.

Na co právě myslela?
Téměř jsem svoji otázku vyslovil nahlas, ale v té chvíli mě pan Banner oslovil. Krátce jsem se podíval jeho směrem a vylovil jsem z paměti správnou odpověď.
Rychle jsem se nadechl. "Krebsův cyklus."
Žízeň mi opět spalovala celé hrdlo - svaly se mi napjaly a ústa se mi naplnila jedem - zavřel jsem oči a snažil se soustředit, navzdory neskutečné touze po její krvi, která ve mně zuřila.
Netvor byl silnější než kdykoliv předtím. Radoval se. Přijal tuto rozdělenou budoucnost, která mu dala padesáti procentní šanci na něco, po čem neustále toužil. Třetí, neurčitá budoucnost, kterou jsem se snažil silou vůle vybudovat, se rozpadla - zničená obyčejnou lidskou žárlivostí - a on byl najednou blíže k tomu, aby vyhrál.
Výčitky a vina mě pálily spolu s žízní, a kdybych mohl plakat, tak bych teď měl plné oči slz.
Co jsem to udělal?
Když jsem si uvědomil, že jsem tu bitvu již prohrál, už nebyl žádný důvod si odpírat něco, po čem jsem tak hrozně toužil. Znovu jsem se k ní otočil.
Skryla si tvář za vlasy, ale i tak jsem viděl, jak jí zčervenaly tváře.
 Netvorovi se to líbilo.
Už se na mě nepodívala, ale mezi prsty si nervózně žmoulala pramen vlasů. Její jemné prsty, její zápěstí byly tak křehké, vypadaly, jako už jen můj dech by je mohl zlomit.
Ne, ne, ne. To neudělám. Byla příliš křehká, příliš dobrá, příliš vzácná, aby měla takovýto osud. Nemůžu dovolit, aby se můj život smíchal s jejím, aby ho zničil.
 Ale ani jsem se od ní nedokázal držet dál. Alice měla pravdu.
Netvor uvnitř mě zuřil, když jsem váhal, nejdřív rozhodnutý pro jednu, potom pro druhou stranu.
Moje krátká hodina s ní skončila příliš brzy. Když zazvonilo, začala si balit svoje věci, aniž by se na mě podívala. To mě zklamalo, ale těžko jsem mohl očekávat něco jiného. Způsob, jakým jsem s ní zacházel od té nehody, byl neomluvitelný.
"Bello?" oslovil jsem ji, neschopný se zastavit. Moje vůle byla v troskách.
Před tím, než se na mě podívala, zaváhala. Potom se ke mně otočila, vypadala otráveně nedůvěřivě.
Připomněl jsem si, že na to měla plné právo. Měla.
Čekala, jestli budu pokračovat, ale já jsem na ní jen zíral a snažil se něco vyčíst z jejího výrazu. V pravidelných intervalech jsem vdechoval vzduch a snažil se bránit žízni.
"Cože?" řekla nakonec. "Ty se mnou zase mluvíš?" V jejím hlase byl nevrlý podtón, který byl, přesně jako její hněv, velice roztomilý. Chtěl jsem se usmát.
Nebyl jsem si jistý, jak jí vlastně odpovědět. Mluvil jsem s ní ve smyslu, jaký měla ona na mysli?
Ne. Ne, jestli tomu pomůžu. A já se budu snažit.
"Ne, vlastně ne", odpověděl jsem jí.
Zavřela oči a to mě rozčílilo. Zbavila mě nejlepší cesty, jak se dostat k jejím pocitům. Pomalu a zhluboka se nadechla, bez toho aby je opět otevřela. Zatnula zuby.
Promluvila se zavřenými očima. Určitě to nebyl normální, lidský způsob jak komunikovat. Proč to dělala?
"Tak co tedy chceš, Edwarde?"
Zvuk mého jména z jejích úst se mnou dělal divné věci. Kdyby mohlo moje srdce tlouci, určitě by se zrychlilo.
 Jak jí mám odpovědět?
Pravdivě, rozhodl jsem se. Bude k ní odteď tak pravdomluvný, jak to jen půjde. Nechci si zasloužit její nedůvěru, i když touha po opaku byla naprosto nesnesitelná.
"Omlouvám se." Řekl jsem jí. Bylo na tom víc pravdy, než tušila. Naneštěstí mohl jsem se ji omluvit jen za takovéto bezvýznamné věci. "Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší."
Bylo by pro ni rozhodně lepší, kdybych na ni dokázal být i nadále hrubý. Dokážu to?
Otevřela oči a tvářila se ostražitě.
"Nevím, jak to myslíš,"
Snažil jsem se ji varovat tak, jak nejvíc jsem vůbec mohl. "Je lepší, když nebudeme přáteli," Samozřejmě, že to už vycítila. Byla bystrá. "Věř mi."
Přimhouřila oči a já jsem si vzpomněl, že jsem jí už stejná slova jednou řekl - těsně předtím, než jsem porušil slib. Trhlo se mnou, když jsem slyšel, jak zaťala zuby. Pamatovala si na to.
"Je velká škoda, že jsi na to nepřišel dřív," zasyčela nahněvaně. "Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost."
Zíral jsem na ni v šoku. Co ona věděla o mé lítosti?
"Lítost? Lítost nad čím?" Dožadoval jsem se odpovědi.
"Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala."vyštěkla.
Užasle jsem ztuhnul.
Jak si toto může vůbec myslet? Záchrana jejího života byla jediná přijatelná věc, kterou jsem udělal od doby, co jí znám. Jediná věc, za kterou jsem se nestyděl. Jediná věc, kvůli které jsem byl rád, že existuju. Bojoval jsem o záchranu jejího života od první chvíle, kdy jsem ucítil její vůni. Jak si to o mě může vůbec myslet? Jak si vůbec může troufnout zpochybnit jediný dobrý skutek, který jsem udělal v celém tomto zmatku?
"Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?"
"Já to vím," odsekla.
Její názor na můj čin mě rozzuřil. "Nic nevíš."
Jak zmateně a nepochopitelně její mysl fungovala. Určitě nemyslela tak, jako ostatních lidí. To musí být vysvětlení pro její duševní ticho. Byla úplně jiná.
Prudce se ode mě odvrátila a opět zatnula zuby. Začervenala se, tentokrát hněvem. Posbírala si knihy a odkráčela směrem ke dveřím, už se na mě ani nepodívala.
I když jsem byl nesmírně vytočený, bylo nemožné, aby mi její hněv nepřipadal alespoň trochu zábavný.
Šla strnule, aniž by se dívala, kam šlape a špičkou boty zakopla o práh. Klopýtla a všechny její knihy spadly na zem. Místo, aby se k nim sehnula a posbírala je, stála nad nimi, na zem se nedívala a vypadala, že přemýšlí, jestli je má vůbec z té země sbírat.
Rozhodl jsem se nesmát se.
Nebyl tu nikdo, kdo by mě pozoroval. Rychle jsem k ní přiskočil a posbíral její učebnice dříve, než se vůbec zadívala na zem.
Sehnula se a když uviděla moji ruku, ztuhla. Velmi opatrně, aby se moje ledová pokožka nedotkla její ruky, jsem jí podal věci.
"Díky," řekla ledovým, strohým hlasem.
Její tón mě opět podráždil.
"Nemáš zač," odpověděl jsem stejným tónem.
Prudce se ode mě odvrátila a odešla na další hodinu.
Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela v davu.
Španělština mi utekla hrozně rychle. Slečna Goffová se mě na nic neptala - věděla, že moje španělština je výborná a tak mě nechávala v klidu - a já jsem mohl přemýšlet
Takže, ignorovat dál Bellu jsem nemohl. To bylo jasné. Ale znamenalo to, že nemám jinou možnost než ji zničit? To přece nemohla být jediná možná budoucnost. Musela být ještě jiná možnost, nějaký kompromis. Snažil jsem se na to přijít.
Emmetta jsem si celou hodinu nevšímal. Byl zvědavý - Emmett neměl intuici jako ostatní, vycítit náladu druhých, ale přesto si všiml změny. Přemýšlel, co se stalo, proč už nemám na tváři pochmurný výraz. Snažil se definovat tu změnu a nakonec se rozhodl, že vypadám optimisticky.
Optimisticky? Tak jsem zvenčí vypadal?
Zvažoval jsem myšlenku na naději, když jsem přicházel k Volvu a přemýšlel jsem, v co bych měl přesně doufat.
Ale nemusel jsem dlouho uvažovat. Byl jsem vnímavý ke zvuku Bellina jména v myšlenkách mých … mých rivalů, myslím, že bych si to měl připustit, takže Eric a Tyler upoutali moji pozornost. Už slyšeli - s velkým zadostiučiněním - že Mike selhal, tak se připravovali na svůj tah.
Eric už byl na místě, opíral se o její auto na místě, kde ho nemohla přehlédnout. Tylerova hodina se prodloužila kvůli zadávání domácích úkolů a tak se zoufale snažil, aby se s ní viděl, než stihne utéct.
Tak tohle musím vidět.
"Počkej na ostatní, ok?" zamumlal jsem směrem k Emmettovi.
Podezřívavě mě sledoval, ale potom pokrčil rameny a přikývl.
Chlapec přišel o rozum, pomyslel si, pobavený mým zvláštním požadavkem.
Viděl jsem Bellu vycházet z tělocvičny a naschvál jsem se postavil na místo, kde mě nemohla zahlédnout.
Když se začala blížit k parkovišti a k Erikovi, vykročil jsem pomalou chůzí, abych ve správný okamžik kolem ní přešel.
Všiml jsem si, že ztuhla, když zaregistrovala, že na ní Erik čeká. Na chvíli zamrzla, ale poté se opět uvolnila a dala do kroku.
"Ahoj, Eriku," zavolala přátelsky.
Byl jsem náhle a nečekaně znepokojený. Co když přece jen pro ni byl tenhle hubený, vysoký chlapec s nezdravou pokožkou nějakým způsobem přitažlivý?

5.kapitola 2část

27. dubna 2010 v 19:05 | deabs cullens girls
Erik těžce polkl. "Ahoj, Bello."
Zdálo se, že si ani neuvědomuje jeho nervozitu.
"Co se děje?" zeptala se, zatímco odemykala svoje auto, bez jediného pohledu na jeho vystrašenou tvář.
"Ehm, jen jsem si tak říkal… jestli bys nešla na jarní ples… se mnou?" Přeskočil mu hlas.
Konečně se otočila. Byla ohromená nebo potěšená? Eric se na ní nedíval, takže jsem bohužel nemohl sledovat výraz její tváře přes jeho myšlenky.
"Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka," znepokojeně odpověděla.
"No, to jo," připustil zahanbeně.
Tento ubožák mě sice nevytáčel jako Mike Newton, ale i přes jeho úzkost jsem k němu nemohl cítit sympatie, dokud ho Bella jemným hlasem neodmítla.
"Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu."
Už to slyšel, ale i tak byl zklamaný.
"Aha," zamumlal, stále se neodvažoval zvednout pohled do výšky jejího nosu. "No, tak možná příště."
"Jasně," souhlasila. Ale potom se hryzla do rtu, jako kdyby v té chvíli litovala, že mu nechala naději. Líbilo se mi to.
Eric se náhle otočil a odešel zpět ke škole, opačným směrem, než bylo jeho auto, jako kdyby jen potřeboval utéct.
V té chvíli jsem prošel kolem Belly a slyšel jsem, jak si povzdechla úlevou. Zasmál jsem se tomu.
Otočila se za zvukem mého smíchu, ale já jsem se díval přímo před sebe, ústa pevně sevřená, abych se znovu nezachichotal pobavením.
Tyler byl přímo za mnou, téměř utíkal, aby ji stihl předtím, než odjede. Byl odvážný a víc sebevědomý, než jeho dva předchůdci. Čekal tak dlouho jen proto, že Mike byl první na řadě.
Chtěl jsem, aby ji stihl a to ze dvou důvodů. Jestliže - a už jsem o tom byl téměř přesvědčený - celá tato pozornost Bellu otravovala, chtěl jsem vidět její reakci. A jestli ne, jestli bylo Tylerovo pozvání to, na které čekala, chtěl jsem to vědět. 
Tylera Crowleyho jsem počítal mezi své rivaly, i když jsem věděl, že to není spravedlivé. Zdál se mi celkem příjemný a všedně, ale co já jsem věděl o pocitech Belly. Možná se jí líbili průměrní chlapci…
Trhl jsem sebou při té myšlence. Já nikdy nebudu průměrný. Bylo ode mě velice hloupé ucházet se o její přízeň. Jak by ji mohl zajímat netvor, jakým jsem byl já?
Byla příliš dobrá pro netvora.
Měl jsem jí dovolit odjet, ale moje strašná zvědavost mi nedovolila udělat to, co bylo správné. Opět. Když teď Tyler propásne svoji příležitost, tak si najde čas někdy jindy, a to už nemusím být nablízku, abych si poslechl verdikt. Postavil jsem se s Volvem přímo před ní a zablokoval jí výjezd.
Emmett i ostatní už přicházeli. Emmett jim popsal moje divné chování, takže všichni přicházeli pomalu, sledovali mě a snažili se rozluštit, o co mi vlastně jde.
Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku. Zírala na zadek mého auta a na tváři měla takový výraz, jako by si přála, aby neseděla ve svém starém pickupu ale v tanku.
Tyler si pospíšil ke svému autu, postavil se do řady za ní, velmi nadšený mým nevysvětlitelným činem. Zamával na ní, snažil se upoutat její pozornost, ale nevšimla si ho. Chvíli počkal a potom vystoupil a pomalu se blížil k jejímu autu ze strany spolujezdce. Potom zaklepal na okénko.
Trhla sebou a zmateně se na něj zadívala. Po nějaké chvíli spustila okénko, zdálo se, že s tím má mírné problémy.
"Promiň, Tylere," řekla mu rozhořčeným hlasem, "jsem tady zaseklá za Cullenem."
Moje příjmení vyslovila dost tvrdě, což znamenalo, že se na mě pořád ještě zlobila.
"No jo, já vím," řekl Tyler, nevšímal si její nálady. " Jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme."
Arogantně se usmíval.
Potěšilo mě, že zbledla, když si uvědomila, o co mu jde.
"Pozveš mě na jarní ples?" V jeho myšlenkách nebyla ani stopa úvahy o odmítnutí.
"Nebudu ve městě, Tylere." Její rozhořčený tón byl stále ještě velmi zřetelný.
"Jo, to Mike říkal,"
"Tak proč -", tázavě se na něj podívala.
Pokrčil rameny. "Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla."
V očích se jí zablýsklo, ale potom se uklidnila. "Promiň, Tylere," neznělo to, že by toho litovala. "Vážně budu pryč z města."
Přijal odmítnutí, aniž by se to dotklo jeho sebevědomí. "To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost."
Vykročil zpět ke svému autu.
Měl jsem pravdu, když jsem chtěl počkat.
Ten znechucený výraz na její tváři měl pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. Prozradilo mi to něco, co bych neměl chtít tak zoufale vědět - že ani k jednomu z těch lidských chlapců necítí žádnou náklonnost.
A ještě k tomu, její výraz byla asi ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl.
Právě v tu chvíli dorazila moje rodina, dost zmatená faktem, že jsem se pro změnu otřásal smíchy, místo abych vražedně zíral na všechno v mém okolí.

Co je tu tak vtipné? Chtěl vědět Emmett.
Potřásl jsem hlavou a znovu jsem se rozesmál, když Bella vytúrovala motor. Opět vypadala, že by si přála řídit tank.
 "Tak jdeme!" Nedočkavě zasyčela Rosalie. "Přestaň se chovat jako idiot, jestli můžeš."
Její slova mě nerozčilily, byl jsem příliš veselý. Ale pohnuli jsme se.
Nikdo se mnou cestou domů nemluvil. Občas jsem se ještě zachichotal, když jsem si vzpomněl na Bellinu tvář.
Když jsem přijížděl na příjezdovou cestu - zrychlil jsem, nebyli tu žádní lidé - Alice mi pokazila náladu.
"Teď už si můžu s Bellou popovídat?" náhle a bez přemýšlení vyhrkla, takže jsem neměl možnost si odpověď připravit.
"Ne," odsekl jsem.
"To není fér! Proč musím čekat?"
"Ještě jsem se nerozhodl, Alice."
"Jak chceš, Edwarde."
V její mysli se opět promítly oba Belliny osudy.
"Proč jí vlastně chceš poznat, " zamumlal jsem nevrle, "když jí mám zabít?"
Alice na chvíli zaváhala."To dává smysl," připustila.
Poslední kousek cesty jsem jel stopadesátkou, šlápl jsem na brzdu jen pár centimetrů před garážovou stěnou.
"Užij si běh," samolibě poznamenala Rosalie, když jsem vyběhl z auta.
Ale dnes už jsem neběžel. Namísto toho jsem šel na lov.
Ostatní měli naplánováno jít na lov zítra, ale já jsem si odteď už nemohl dovolit mít žízeň. Přehnal jsem to, pil jsem víc, než bylo třeba, opět jsem téměř plaval. Měl jsem štěstí, že jsem takhle brzy natrefil na stádo losů a jednoho černého medvěda. Byl jsem tak plný, že jsem se necítil dobře. Proč mi to nestačilo? Proč její vůně musela být silnější než cokoliv jiného?
Lovil jsem abych se připravil na následující den, ale když už jsem nezvládal dál lovit a slunce bylo stále ještě v nedohlednu, v tom momentě jsem věděl, že až do zítra čekat nevydržím.
Když jsem si uvědomil, že jdu za ní, opět mě přepadl ten divný, radostný pocit.
Celou cestu do Forks jsem se hádal se svým druhým já, ale moje méně ušlechtilá polovička vyhrála a já jsem pokračoval ve svém plánu. Netvor v mém nitru byl neklidný, ale držel jsem ho dobře spoutaného. Věděl jsem, že si od ní dokážu zachovat bezpečnou vzdálenost, jen jsem chtěl vědět, kde právě je. Vidět její tvář.
Bylo něco po půlnoci, dům Belly byl tmavý a tichý. Její auto bylo zaparkované na obrubníku u kraje, zatímco auto jejího otce stálo na příjezdové cestě. V okolí jsem nezaslechl žádné myšlenky, což znamenalo, že všichni spí. Pozoroval jsem dům z tmavého lesa, který na východní straně ohraničoval pozemek. Dveře budou pravděpodobně zamčené, to by nebyl problém, ale nechtěl jsem za sebou zanechat důkaz v podobě vylomeného zámku. Rozhodl jsem se nejprve vyzkoušet okno v poschodí. Téměř nikdo se neobtěžuje dávat na tyto okna zámky.
Přešel jsem přes dvůr a na chvíli jsem si přeměřil přední stranu domu. Vzápětí už jsem byl jednou rukou zavěšený na okapové rouře nad oknem. Podíval jsem se do pokoje a dech se mi zastavil.
Byl to její pokoj. Viděl jsem jí ležet v malé posteli, pokrývky měla rozházené po zemi a poznámky u nohou. Když jsem se tak díval, neklidně se převrátila na druhou stranu a přehodila si ruku přes hlavu. Nespala tvrdě, alespoň ne dnes. Cítila nebezpečí?
Byl jsem znechucený sám sebou, když jsem jí takto pozoroval. Byl jsem snad lepší než nějaký slídil? Ne nebyl. Byl jsem ještě mnohem horší.
 Uvolnil jsem prsty, chtěl jsem se pustit, ale ještě předtím jsem se dlouze zadíval na její tvář.
Spala neklidně. Mezi obočím měla jemnou vrásku a koutky úst měla svěšené. Rty se jí zatřásly a potom se rozevřely.
"Dobře, mami," zamumlala.
Bella mluvila ze spánku.
Popadla mě hrozná zvědavost, úplně potlačila pocit znechucení. Ta návnada, kterou mi hodila v podobě nechráněných a neúmyslně vyslovených myšlenek byla neuvěřitelně lákavá.
Vyzkoušel jsem okno, a i když kvůli dlouhému nepoužívání pevně drželo, zamknuté nebylo, Pomalu jsem ho otevíral, zděšený vrzáním, které vydávalo. Příště si budu muset donést nějaký olej…
Příště? Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
Tiše jsem proklouzl pootevřeným oknem.
Její pokoj byl malý - byl neuspořádaný, ale nebyl tam nepořádek. Vedle postele měla naskládané knihy, ale na hřbet jsem jim neviděl, cd měla rozházené vedle laciného přehrávače - jedno z cédéček na vrchu mělo jen obyčejný průsvitný obal. Haldy papírů ležely vedle počítače, který vypadal jako by byl z muzea zastaralých technologií. Na podlaze se válely boty.
Strašně moc jsem si chtěl přečíst názvy knih a cd, ale slíbil jsem si, že od ní budu udržovat rozumnou vzdálenost. Namísto toho jsem si sedl do starého houpacího křesla v rohu místnosti.
Opravdu jsem si někdy myslel, že vypadá průměrně? Vzpomněl jsem si na první den, na znechucení nad chlapci, které okamžitě zaujala. Ale když jsem si teď představil její tvář v jejich myslích, dokázal jsem pochopit, proč jsem ji neshledával obyčejnou. Zdálo se to tak jasné.
Právě teď - s tmavými vlasy rozloženými okolo její světlé tváře, s děravým tričkem, rozdrbanými tepláky, s uvolněnými rysy tváře a rty jemně pootevřenými - mi vyrazila dech. Lépe řečeno mohla by, kdybych dýchal, pomyslel jsem si ironicky.
Nemluvila, možná už se jí nic nezdálo.
Díval jsem se na její tvář a přemýšlel nad způsobem, jak udělat její budoucnost snesitelnější.
Zranit ji, bylo nepřípustné. Znamenalo to, že jediná možnost jak ji ochránit, bylo, ji znovu opustit?
Ostatní by se se mnou teď už nemohli hádat. Moje nepřítomnost nikoho nevystaví nebezpečí. Nebudou žádné podezření, nic, co by mohlo někoho nasměrovat zpět k nehodě.  
Zaváhal jsem, tak jak už jsem to dnes udělal a najednou se vše zdálo tak beznadějné.
Nemohl jsem doufat, že bych mohl soupeřit s lidskými chlapci, ať se jí tihle líbili nebo ne. Byl jsem netvor. Jak by mě mohla vidět jinak? Kdyby věděla pravdu, vystrašilo by ji to a odradilo. Vypadala by přesně jako oběť v nějakém hororu, utíkala by a strachy ječela.
Pamatuju si ji první den na biologii - a věděl jsem, že přesně tohle by byla ta správná reakce.
Bylo hloupé představovat si, že kdybych jí pozval na ten hloupý ples, tak by zrušila svoje plány a souhlasila by.
 Nebyl jsem ten, kterému bylo předurčeno slyšet její "ano". Byl to někdo jiný, někdo lidský, někdo teplý. A nemohl jsem si dovolit - někdy v budoucnu, až to "ano" poví - abych ho zabil, protože si ho zaslouží, ať už to bude kdokoliv. Zasloužila si štěstí a lásku s kýmkoliv, koho si vybere.
Dlužil jsem jí, aby si správně vybrala, nemohl už jsem déle předstírat, že já jsem byl jediný, který by byl nebezpečí proto, že ji miluje.
Takže po tom všem vlastně ani nezáleží na tom, jestli odejdu nebo ne, protože Bella mě stejně nikdy nebude vnímat takovým způsobem, jakým o ní sním já. Nikdy mě nebude brát jako někoho, kdo je hoden lásky.
 Nikdy.
Může se mrtvé, zmrzlé srdce zlomit? Cítil jsem, jako kdyby to moje mohlo.
"Edwarde," řekla Bella.
Ztuhl jsem, díval jsem se na její zavřené oči.
Vzbudila se a nachytala mě tu? Vypadala, že spí, ale její hlas byl úplně jasný…
 Tiše si povzdechla a opět se nespokojeně převalila na bok - stále spala, …
"Edwarde," jemně zašeptala.
Zdálo se jí o mně.
Může mrtvé, zmrzlé srdce opět začít tlouci? Cítil jsem, že to moje by mohlo.
"Zůstaň," povzdychla si. "Nechoď. Prosím… neodcházej."
Zdálo se jí o mě a dokonce to ani nebyla noční můra. Ve svém snu chtěla, abych zůstal s ní.
Snažil jsem se pojmenovat pocity, které mě prostupovaly, ale žádná slova nebyla dostačující. Na dlouhou chvíli jsem se do nich ponořil.
Když jsem se vynořil, už jsem nebyl ten stejný muž jako předtím.
Můj život byla nekonečná, neměnná půlnoc. Musí to tak být, je to nevyhnutelné. Ale jak tedy bylo možné, že slunce vycházelo rovnou uprostřed půlnoci?
 Když jsem se stal upírem, když jsem v mučivých bolestech přeměny vyměnil svoji duši a svoji smrtelnost za nesmrtelnost, skutečně jsem zmrznul. Moje tělo se proměnilo na kámen, jako na svaly - trvalé a neměnné. Moje osobnost též zmrzla - moje povaha, to co jsem měl rád i to co jsem nesnášel, moje nálady a touhy, to vše zůstalo tak jako to bylo.
I u ostatních to bylo stejné. Všichni jsme zmrzli. Byli jsme oživlé kameny.
Změna pro nás byla něco velmi jedinečného. Viděl jsem, jak se to stalo s Carlislem a o nějakých deset let později i s Rosalií. Láska je změnila na něco nekonečného, něco co nikdy nevyprchalo. Už to bylo více než osmdesát let, co Carlisle našel Esme, ale přesto se na ní stále díval očima první lásky. Pro ně už to bude vždy takovéhle.
A též už i pro mě. Vždy budu milovat tuho křehkou lidskou ženu, po zbytek svojí nikdy nekončící existence.
Hleděl jsem na její nevinou tvář a cítil jsem jak se láska usazuje do každé části mého kamenného těla
Teď už spala klidně, s jemným úsměvem na rtech.
Když jsem ji sledoval, začal jsem přemýšlet.
Miluju ji a tak se budu snažit být dost silný na to, abych ji opustil. Věděl jsem, že teď dost silný nejsem. Budu na tom muset pracovat. Ale možná jsem byl dost silný, abych nějakým způsobem oklamal budoucnost.
Alice viděla pro Bellu jen dvě budoucnosti a já jsem teď už oběma rozuměl.
To, že ji miluji mi nezabrání v jejím zabití, když udělám chybu.
I když jsem teď netvora necítil, skrýval se uvnitř mě. Možná, že ho láska navždy umlčela. Kdybych ji teď zabil, nebude to úmyslně, byla by to jen tragická nehoda.
Budu muset být mimořádně opatrný. Nesmím nikdy, opravdu nikdy polevit v sebekontrole. Budu si muset dávat pozor na každý nádech. Budu muset dodržovat bezpečnou vzdálenost.
Nesmím dělat chyby.
Konečně jsem pochopil i tu druhou budoucnost. Byl jsem jí tak fascinovaný, tak vyvedený z míry - což se klidně mohlo stát - že to vyústilo v proměnu Belly ve vězně tohoto ne - života? Teď - zničený touhou po ní - jsem pochopil, že bych mohl, ve stavu neodpustitelného sobectví, poprosit svého otce o laskavost. Poprosit ho, aby jí vzal duši a život, takže by se mnou mohla zůstat navěky.
Zasloužila si něco lepšího.
Ale viděl jsem ještě jednu budoucnost, takové tenké lano, po kterém bych byl schopen jít, kdybych udržel rovnováhu.
Dokázal bych to? Být s ní a zároveň ji nechat člověkem?
Záměrně jsem se zhluboka nadechnul a potom znova, nechával jsem její vůni, aby mnou pronikla jako divoký oheň. Pokoj byl plný její vůně, byla všude. Točila se mi hlava, ale přemohl jsem to. Pokud by se to stalo, a já bych se pokusil mít s Bellou nějaký vtah, zvykl bych si i na tu vůni. Znovu jsem se zhluboka, bolestivě nadechl.
Pozoroval jsem ji ve spánku, dokud se na východě za mraky neobjevil první paprsek slunce. Přemýšlel jsem a dýchal.
Domů jsem se vrátil těsně po tom, co ostatní odešli do školy. Rychle jsem se převlékl, nevšímajíc si Esme, která měla plné oči otázek. Viděla to vzrušení na mojí tváři a pocítila najednou úlevu i obavy. Moje zádumčivost ji zraňovala a teď se zdálo, že je tomu konec.
Běžel jsem do školy, dorazil jsem jen o pár sekund později než moji sourozenci. Neotočili se, minimálně Alice mě musela vidět, když jsem stál v houštině stromů, které lemovaly chodník. Čekal jsem, až se nikdo nebude dívat a potom jsem nepozorovaně vyšel z lesa na parkoviště plné aut.
Slyšel jsem hluk Bellina auta, schoval jsem se za autem a sledoval ji z místa, odkud mě ona vidět nemohla.
Vjela na parkoviště, a když uviděla moje Volvo, se zamračeným výrazem zaparkovala na nejvzdálenějším koutě parkoviště.
Bylo pro mě divné, vzpomenout si, že je na mě pravděpodobně stále naštvaná a že pro to má dobrý důvod.
Chtěl jsem se sám sobě smát. Všechno moje plánování a přemýšlení by bylo naprosto nesmyslné, kdyby o mě neměla zájem, ne? Její sen mohl být naprostá náhoda. Byl jsem ale namyšlený hlupák.
Popravdě, bylo by pro ni lepší, kdyby se o mě nezajímala. To by mě sice neodradilo od toho, abych se jí věnoval, ale aspoň bych jí přitom mohl varovat. To jsem jí dlužil.
Potichu jsem se pohnul, přemýšlel jsem, jak se s ní nejlépe potkat.
Ulehčila mi to. Když vystupovala z auta, klíče jí vypadly z ruky a spadly rovnou do kaluže.
Sehnula se, ale já jsem je držel ještě dřív, než mohla namočit prsty do té studené vody..
Opřel jsem se o její auto a pozoroval její reakci. Škubla sebou a prudce se napřímila.
"Jak to děláš?" zeptala se mě.
Ano, ještě stále se zlobila.
Podal jsem jí klíče.  "Jak dělám co?"
Natáhla ruku a já jsem jí pustil klíčky rovnou do dlaně. Zhluboka jsem se nadechl, vdechujíc její vůni.
"Objevíš se z ničeho nic."vysvětlila.
"Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá." Ty slova byly tak ironické, téměř jako vtip. Bylo tu něco, co neviděla?
Zaznamenala, jak můj hlas zjihl při vyslovení jejího jména?
Zírala na mě tak, že jsem pochopil, že neocenila můj vtip. Její tep se zrychlil - strachem? Po chvíli sklopila oči.
"Co ta dopravní zácpa včera večer?" zeptala se mě, aniž by se na mě dívala. "Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti."
Stále se na mě hodně zlobila. Bylo potřeba hodně snahy, abych to s ní nějak urovnal. Vzpomněl jsem si na svoje předsevzetí - být k ní upřímný …
"To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci." A potom jsem se zasmál. Nemohl jsem si pomoc, vzpomínal jsem na její včerejší výraz.
"Ty..." zalapala po dechu a potom se zarazila, jako kdyby byla příliš rozzuřená, aby mohla pokračovat. A bylo to tu - znovu ten samý výraz. Potlačil jsem další nával smíchu. Už tak byla dost rozzlobená.
"A nepředstírám, že neexistuješ," dodal jsem. Snažil jsem se o nenucený tón. Nerozuměla by tomu, kdybych jí ukázal svoje skutečné pocity. Musel jsem je skrývat, snažit se to trochu zlehčit …  
"Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerova dodávka?"
Naštval jsem se. To myslí vážně?
Bylo dost nelogické, že jsem se cítil uraženě - nevěděla o mojí přeměně, o tom, co se stalo v noci. Ale i tak jsem i já byl naštvaný.
"Bello, to je naprosto absurdní," odsekl jsem.
Začervenala se, otočila se ke mně zády a odešla.
Přepadly mě výčitky svědomí. Neměl jsem žádné právo zlobit se.
"Počkej," zavolal jsem za ní.
Nezastavila se, tak jsem šel za ní.
"Omlouvám se, to bylo hrubé. Netvrdím, že to není pravda," - bylo absurdní představit si, že bych jí chtěl ublížit - "ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost."
"Proč mě nenecháš na pokoji?"
Věř mi, chtěl jsem jí říct. Zkoušel jsem to.
A jen tak mimochodem, jsem do tebe zoufale zamilovaný.
Udržuj lehkou konverzaci.
"Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej," Napadla mě jedna akční myšlenka a zasmál jsem se.
"Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?" zeptala se mě přísně.
Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.
"Děláš to znovu." upozornil jsem ji.
Povzdychla si. "Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?"
"Říkal jsem si, jestli od soboty za týden" - sledoval jsem jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu - "víš, v den toho jarního plesu -"
Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. "Snažíš se být vtipný?"
Jo. "Necháš mě prosím tě domluvit?"
V tichosti čekala a hryzala si horní ret.
Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.
"Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?" zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.
Tupě se na mě dívala."Cože?"
"Chceš svézt do Seattlu?" Sám s ní v autě - moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.
"S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.
"Se mnou, samozřejmě." Řekl jsem pomalu.
"Proč?"
To bylo opravdu tak překvapující, že bych mohl toužit po její společnosti? Opravdu si o mě musela, z mého chování, vytvořit ten nejhorší možný názor.
"No," řekl jsem tak nenuceně, jak jen to bylo možné, " měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede."
Zdálo se bezpečnější si ji dobírat, než se tvářit vážně.
"Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost." Řekla stejně překvapeným hlasem. Opět se dala do kroku a já s ní.
Ve skutečnosti neřekla ne, tak jsem se toho chytil.
Poví ne? A co udělám, když to řekne?
"Ale dokáže tam tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?"
"Nechápu, co tobě je do toho." Stěžovala si.
To stále ještě nebylo odmítnutí. Její srdce opět bilo rychleji a i její dýchání se zrychlilo.
"Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka."
"Upřímně, Edwarde, já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád."
Když vyslovila moje jméno, projelo mnou vzrušení.
Jak mám udržovat lehkou konverzaci a zároveň být upřímný? Tedy, bylo důležitější být upřímný. Hlavně teď.
"Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být."
"Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo." Řekla sarkasticky.
Pod střechou jídelny se zastavila a podívala se na mě. Její tep zakolísal. Byla vystrašená?
Opatrně jsem volil slova. Ne, já jsem ji nemohl opustit, ale možná bude natolik chytrá aby ona opustila mě, než bude příliš pozdě.
"Bylo by to pro tebe… rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní." Když jsem se díval do jejích hlubokých čokoládových oči, moje snaha udržovat lehkou konverzaci se vypařila. . "Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello." Slova jsem vyslovil příliš toužebně.
Znepokojilo mě, když na chvíli přestala dýchat a potom trvalo nějakou chvíli, než se opět nadechla. Jak moc se mě bála? Nu, to brzy zjistím.
"Tak pojedeš se mnou do Seattlu?" dožadoval jsem se odpovědi.
Přikývla a její srdce se hlasitě rozbušilo.
Ano. Ona mi odpověděla ano.
Ale potom mě zasáhlo vědomí, co ji to asi bude stát?
Opravdu by ses ode mě měla držet dál," varoval jsem ji. Slyšela mě? Uteče od budoucnosti, která ji se mnou hrozila? Můžu udělat něco, abych ji ochránil sám před sebou?
Udržuj lehkou konverzaci, nabádal jsem se. "Uvidíme se na hodině."
Musel jsem se soustředit, abych neběžel, když jsem odcházel.

6. kapitola

27. dubna 2010 v 19:00 | deabs cullens girls |  BREAKING DAWN ♥

6. Krevní skupina


Sledoval jsem jí celý den očima ostatních lidí, sotva jsem vnímal svoje vlastní okolí.
I když ne očima Mike Nowtona, protože jsem nemohl vystát jeho útočnou fantazii a taky ne Jassici Stanleyové, protože její závist vůči Belle mě rozčilovala tak, že to pro to děvče nebylo bezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokaždé když její oči byli k dispozici, byla milá-být v její hlavě bylo lehké. A někdy to byl i učitel, kdo poskytl nejlepší pohled.
Překvapovalo mě, sledujíc ji, s čím se celý den potýkala- zakopávala o praskliny na rovném chodníku, o knihy a nejvíce o vlastní nohy - že lidé, kterým jsem naslouchal, považovali Bellu za nemotornou.
Zvažoval jsem to. Popravdě, měla vážně často problémy stát rovně. Vzpomněl jsem si, jak se ten první den klopýtala k lavici, smýkání na ledě před tou nehodou, včera zakopla o práh...Divné - měli pravdu. Byla nemotorná.
Nevěděl jsem, proč se mi to zdá tak směšné, ale když jsem kráčel z Dějepisu na Angličtinu, rozesmál jsem se tak nahlas, že na mě někteří študenti vyslali obezřetné pohledy. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Možná proto, že na tom jejímu tichu bylo něco půvabného - způsob, jakým držela hlavu, klenba jejího krku…
Teď však půvabně vůbec nevypadala. Pan Varner sledoval, jak palcem zakopla o koberec a doslova na svojí stoličku spadla.
Zase jsem se zasmál.
Čas plynul neuvěřitelně pomalu, když jsem čekal na možnost vidět jí na vlastní oči. Zvonek konečně zazvonil. Rychle jsem kráčel do jídelny - obsadit si místo. Byl jsem tam jako jeden z prvních. Vybral jsem stůl, který byl většinou prázdny a byl jsem si jistý, že to tak i zůstane, když u měj budu sedět já.
Když dorazila moje rodina a viděli mě sedět samotného na novém místě, nepřekvapilo je to. Alice jim to musela říct.
Rosalie okolo mě prošla. Idiot! Pomyslela si. Náš vztah nikdy nebyl lehký - urazil jsem jí hned, když mě poprvé uviděla promluvit a od té doby to šlo z kopce - ale vypadala ještě mrzutější posledních pár dní. Povzdychl jsem si. Rosalie myslela jen na sebe.
Jasper mi věnoval poloviční úsměv.

Velmi šťastná, pomyslel si pochybovačně.

Emmet protočil oči a zavrtěl hlavou.

Ubohé dítě přišlo o rozum.

Alice žárlila, její zuby jasně svítili.

Už s Bellou můžu mluvit?

"Nepleť se do toho, Alice," řekl jsem polohlasně.

Fajn. Buď tvrdohlavý. Je to jen otázka času.

Opět jsem si vzdychnul.

Nezapomeň na dnešní laborky, připomenula mi.

Přikývl jsem. Ne, na ty jsem nezapomněl. Když jsem čekal až Bella dorazí, sledoval jsem jí v mysli prváka, který kráčel za Jessikou a také mířil do jídelny. Jessika blábolila o tom nadcházejícím plese, ale Bella jí neodpovídala. Ne že by jí Jessika dávala velkou šanci.
V tom momentě, kdy Bella vstoupila do dveří, její oči bleskli ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Chvíli tam koukala, potom se její čelo zachmuřilo a oči upřela na podlahu. Nevšimla si mě.
Vypadala...smutná. Pocítil jsem silnou potřebu postavit se a jít k ní, nějak jí utěšit, akorát jsem nevěděl, co by jí potěšilo. Neměl jsem tušení, co způsobilo, že tak vypadala. Jessika nepřestávala mlet o tom plese. Byla Bella smutná, že o něj přijde? To bylo nepravděpodobné... Ale dalo se to napravit, kdyby chtěla. K obědu si kromě pití nic nekoupila. To bylo v pořádku? Nepotřebovala víc potravy jako ostatní? Nikdy předtím jsem lidské stravě nevěnoval příliš pozornosti.
Lidi byli tak popudivě slabí! Bylo milión jiných věcí, o které se starat... "Edward Cullen na tebe zase zírá," zaslechl jsem říct Jessiku. "Zajímalo by mě, proč dnes sedí sám."
Byl jsem jí vděčný -i když byla ještě jedovatější - protože Bellina hlava se otočila a její oči hledali, dokud se nesetkali s mými.
V její tváři už nebylo po smutku ani stopy. Dovolil jsem si doufat, že byla smutná, protože si myslela, že jsem ze školy odešel a v té naději jsem se usmál.
Pokynul jsem jí prstem, aby se ke mě přidala. Vypadala tím být překvapená, že se mi jí opět chtělo provokovat. Tak jsem mrknul a jej ústa se otevřela.

"Myslí tím tebe?" optala se Jessika hrubě.
Možná potřebuje pomoct s úlohou z biologie," řekla tichým, nejistým hlasem. "No, radši se půjdu podívat, co chce."

To bolo další ano.
Dvakrát zakopla, než ke mě přišla, napříč tomu, že jí v cestě stálo jen perfektně hladké linoleum. Vážně, jak mi to mohlo ujít? Víc jsem si všímal ticha jejích myšlenek, myslím... Co mi ještě ušlo?

Udrž to upřímné, udrž to jasné, sliboval jsem si.

Zastavila se za židlí naproti mě váhajíc. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát místo ústy nosem.

Vychutnej si ten oheň, pomyslel jsem si suše.

"Proč si dnes nesedneš ke mě?" zeptal jsem se jí.

Odsunula stoličku a sedla si, celou dobu na mě hledíc. Vypadala, že je nervózní, ale její fyzický souhlas byl už dalším ano. Čekal jsem, až promluví.
Trvalo to, ale nakonec řekla, "To je rozdíl."
"No...," zaváhal jsem. "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to." Co mě přinutilo to říct? Domníval jsem se, že to bylo aspoň upřímné. A možná vycítila to skryté varování, které moje slova naznačovala. Možná si uvědomí, že by se měla postavit a odkráčet tak rychle, jak dokáže...
Nepostavila se. Civěla na mě, čekala, jako by sem tu větu nedokončil. "Víš, že vůbec netuším, o čem mluvíš," řekla, když jsem nepokračoval. To byla úleva. Usmál jsem se. "Já vím." Bylo těžké ignorovat myšlenky, které na mě křičeli zpoza jejích zad - a i tak jsem chtěl změnit téma.
"Myslím, že tvoji kamarádi se zlobí, že jsem jim tě ukradl." Zdálo se, že to jí nezajímá. "To přežijí." "Ale možná tě už nevrátím." Ani jsem nevěděl, proč se snažím být upřímný, a nebo jí chci znovu popíchnout. Být blízko ní, stěžovalo mým myšlenkám, aby dávali smysl.
Bella nahlas vzdychla. Zasmál jsem se jejímu výrazu. "Vypadáš ustaraně." Vážně by to nemělo být vtipné...Měla by se bát. "Ne." Byla otřesená lhářka; nepomohlo, že se jí zlomil hlas. "Vlastně jsem překvapená...Proč tohle všecko?"
"Říkal jsem ti," připomenul jsem jí. "Jsem unavený ze snahy udržet si od tebe odstup. Tak se vzdávám." S trochou úsilí jsem udržel úsměv. Toto vůbec nefungovalo - snaha byť upřímný a zároveň neurčitý. "Vzdáváš se?" zopakovala, zmatená. "Ano - vzdávám svojí snahu být dobrý." A podle všeho i snahu být neurčitý. "Od teď budeme dělat co chceme a je mi jedno, jako to dopadne." To bolo dost upřímné. Ať jen vidí mojí sobeckost. A ať jí to varuje.
"Zase jsem mimo.
Bylo dost sobecké byt rád, že o to právě šlo. "Vždy moc mluvím, když se rozpovídám s tebou - jeden z problémů."
Jeden z těch bezvýznamnějších v porovnaní s ostatními. "Neboj se," ujistila mě. "Ničemu z toho nerozumím." Dobře. Tak ať to tak zůstane. "S tím počítám." "Takže, aby jsem to chápala, proč jsme přátelé?" Sekundu jsem o tom uvažoval. "Přátelé..." zopakoval jsem. Nelíbilo se mi, jako to znělo. Nebylo to dost.
"A nebo ne," zamumlala, vypadajíc zahanbeně.
Myslela si, že jí na to nemám dost rád?
Usmál jsem se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuji tě, nejsem pro tebe dobrý přítel." Čekal jsem na její odpověď, roztrhnutý napůl - stěžujíc si, aby to konečně poznala a pochopila a domnívajíc se, že by jsem umřel, kdyby to tak bylo. Takové melodramatické. Čím dál víc jsem se podobal člověku.
Její srdce zrychlilo. "To říkáš pořád." "Ano, protože mě neposloucháš," řekl jsem, opět příliš prudce. "Stále čekám, že tomu uvěříš. Kdyby si byla rozumná, vyhýbala by si se mi."
Uf, ale dovolil by jsem jí to, kdyby se pokusila?
Oči se jí zúžili. "Myslím, že už si si i vytvořil jasný názor na můj intelekt.
Nebyl jsem si úplně jistý, co tím myslela, ale ospravedlňujíc jsem se usmál, hádal sem, že jsem jí musel náhodou urazit.
"Takže," řekla pomalu. "Když nejsem...rozumná, budeme se snažit být přátelé?"
"Tak nějak." Sklopila oči, upřeně sledovala limonádu ve svých rukách. Týrala mě ta stará zvědavost. "Na co myslíš?" zeptal jsem se - ulevilo se mi, když jsem ta slova konečně řekl nahlas. Střetla se s mým upřeným pohledem, dech se jí zrychlil a tváře chytili slabý nádech růžové. Nadechl jsem se, ochutnávajíc to ve vzduchu.
"Snažím se přijít na to, co vlastně si."
Na tváři jsem si udržel úsměv, uzamykajíc v něm rysy, ale tělem mi zmítala panika. Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla drzá. Nemohl jsem doufat, že zapomene na něco tak očividného.
"A daří se ti?" zeptal jsem se, nejlehčeji jak jsem zvládl.
"Ani ne," přiznala. V náhlé úlevě jsem se zachichotal. "Jaké máš teorie?"
Nemohli být horší než pravda.
Tváře jí ještě víc zčervenali a nic neřekla. Ve vzduchu jsem cítil teplo jejího ruměnce.
Zkusil jsem na ni použít svůj přesvědčovací tón. Na normální lidi zabíral.
"Neřekneš mi to?" Povzbuzující jsem se usmál. Zavrtěla hlavou. "Je to příliš trapné."
Ách. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji její spekulace zahanbovali? Nesnášel jsem nevědomost.
"Toto mě fakt ničí, víš. "

Moje stížnost v ní něco zapálila. Oči jí zářily a slova proudily rychleji než obvykle.
"Ne, nedokážu si ani představit, proč by tě to vůbec mělo ničit - že ti někdo odmítne říci, co si myslí, i když celou dobu jen hází nejasné narážky, takže v noci nemůžeš spát, protože přemýšlíš, co by asi tak mohly znamenat ... co tě na tom prosím tě ničí? "
Zamračil jsem se na ni, bylo mi nanic, když jsem si uvědomil, že má pravdu. Nebyl jsem fér.
Ona pokračovala. "Nebo jinak, řekněme, že ten někdo udělal i nejrůznější divné věci - v jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život a na druhý den se k tobě chová jako k poslední špíně a nic z toho nevysvětlí, i když to dříve slíbil. To člověka přece vůbec neničí. "
Byla to ta nejdelší řeč, jakou jsem od ní kdy slyšel a zlepšena mi můj seznam.
"Trochu si se rozohnila, co?"
"Neuznává dvojí metr."
Na svůj hněv měla samozřejmě plné právo.
Hleděl jsem na ni, zřetelně jako bych při její přítomnosti vůbec mohl udělat správně, dokud mě nevyrušilo tiché křičení v Newtonově hlavě.
Byl tak naštvaný, že mě to rozesmálo.
"Co je?" Žádala.
"Tvůj frajer si zřejmě myslí, že jsem k tobě protivný - rozebírá zda má nebo nemá přijít ukončit naši hádku." Strašně rád bych viděl, jak se o to pokouší. Zase jsem se zasmál.
"Nevím, o čem to mluvíš," řekla ledově. "Ale i tak jsem si jistá, že se mýlíš."
Velmi se mi líbilo jak ho zapřela tou svojí pohrdavou větou.
"Nemýlím. Už jsem ti říkal, že většina lidí je snadno čitelná. "
"Kromě mě, samozřejmě."
"Ano. Kromě tebe. "Musela být výjimka ve všem? Nebylo by férovější - když jsem zvážil vše, s čím jsem se teď musel vypořádat - kdybych dokázal slyšet alespoň něco z její hlavy? To jsem chtěl tak mnoho? "Zajímalo by mě, proč to tak je."
Vpíjel jsem se jí do očí, opět jsem to zkoušel...
Zabránění pohledem. Otevřela si limonádu, trochu si odpila, pohled stále upřený na stůl.
"Nejsi hladová?" Zeptal jsem se. "Ne." Koukala na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
"Ne, já nejsem hladový," řekl jsem. To určitě ne.
Zírala na stůl, rty stisknutí. Čekal jsem.
"Můžu tě požádat o laskavost?" Zeptala se a náhle se opět setkala s mým pohledem.
Co by tak ode mne mohla chtít? Chtěla by pravdu, kterou jsem jí nemohl říct - pravdu, kterou nikdy, nikdy neměla vědět?
"To závisí na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," slíbila.
Čekal jsem, zase jednou zvědavý.
"Jen jsem si tak říkala ..." řekla pomalu, hledíc na plechovku s limonádou, kroužíc po jejím okraji svým nejmenším prstem. "Zda by si mě mohl předem varovat, když se mě zase rozhodneš ignorovat - pro mé vlastní dobro. Jen abych byla připravená. "
Chtěla varování? Pak být mnou ignorována muselo být špatné ... Usmál jsem se.
"To zní spravedlivě," souhlasil jsem.
"Děkuji," řekla, když vzhlédnula. Její tvář vypadala taková uvolněná, že se mi chtělo zasmát vlastní úlevou.
"A mohu i já dostat na oplátku jednu odpověď?" Zeptal jsem se naděje.
"Jednu," přikývla.
"Řekni mi jednu svoji teorii."
Zase se začervenala. "Tuto ne."
"Nespecifikovala si to, jen si mi slíbila jednu odpověď," dohadoval jsem se.
"I ty si porušil své sliby," vrátila mi to.
Dostala mě.
"Jen jednu teorii - nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Vypadala si tím být jistá, i když já jsem na tom neviděl nic zábavného.
Zase jsem zkusil přesvědčovat. Vpíjel jsem se jí do očí - lehké, když je má někdo takové hluboké - a zašeptal jsem, "Prosím?"
Zamžourala a tvář jí zesvětlala.
No, to nebyla úplně ta reakce, kterou jsem chtěl.
"Ehm, co?" Zeptala se. Vypadala, že má závratě. Co jí bylo?
Ale ještě jsem se nevzdával.
"Prosím tě, řekni mi jen jednu jedinou teorii," prosil jsem jemným, neděsivým hlasem, drže její oči v mých.
Na moje překvapení a spokojenost, to konečně zabralo.
"Ehm, no, hryzl tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? To se ani nedivím, že si myslela, že se budu smát.
"To není příliš kreativní," popichoval jsem ji, snaží zakrýt novou úlevu.
"Je mi líto, nic lepšího nemám," řekla urážet.
To mě upokojilo ještě více. Zase jsem si ji mohl dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Do kapusty," Povzdechla si.
"Ani s kryptonitem nemám problém," řekl jsem rychle - předtím, než se mohla zeptat na kousání - a pak jsem se musel zasmát, vždyť si myslela, že jsem superhrdina.
"Nemáš se smát, nezapomněl jsi?"
Stiskl jsem rty.
"Nakonec na to stejně přijdu," slíbila.
A když to tak bude, uteče.
"Byl bych rád, kdyby si se o to nepokoušela," řekl jsem, vše dobré zmizelo.
"Nebo ...?"
Dlužil jsem její upřímnost. Přesto jsem se snažil usmát, abych svá slova umožnil. "Co když nejsem superhrdina? Co když jsem padouch?
Oči se jí na sekundu rozšířily a rty se mírně oddělily. "Aha," řekla. A po další sekundě, "Chápu."
Konečně mě pochopila.
"Vážně?" Zeptal jsem se, fungujících na ukrytí svého trápení.
"Si nebezpečný?" Hádala. Dech se jí zrychlil a srdce bouchalo jako o závod.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla to moje poslední chvíle s ní? Teď uteče? Mohl jsem si dovolit říct jí, že ji miluji, předtím než odejde? Nebo ji to ještě více vystraší?
"Ale nejsi špatný," zašeptala, kroutící hlavou, v jejích jasných očích nebyl žádný strach. "Ne nevěřím, že si zlý."
"Mýlíš se," vydechl jsem.
Jasně, že jsem byl zlý. Není dobré, že má o mně lepší mínění než si zasloužím? Pokud bych byl dobrý, vyhýbal bych se jí.
Natáhnul jsem ruku přes stůl, natahujícího se pro víčko od její limonády, využívajíc ho jako záminku. Necouvla před mou náhle blízkou, ledovou rukou. Fakt se mě nebála. Ještě ne.
Točil jsem ho mezi prsty a sledoval jsem ho místo ní. V myšlenkách jsem vrčel.
Utíkej, Bello, utíkej. Nemohl jsem se přinutit, říct ty slova nahlas.

Vyskočila na nohy. "Přijdeme pozdě," řekla, akorát když jsem se začínal bát, že nějakým způsobem ozývá moje tiché varování.
"Já dnes na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Občas neuškodí nějakou tu hodinu vynechat."
Abych byl přesný, méně to škodilo lidem pokud se upír ulejval ve dnech, kdy měla být zkoumána lidská krev. Pan Banner dnes zjišťuje krevní skupiny. Alice se už ulila ze své druhé ranní hodiny.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapovalo mě to. Odpovídala - ona vždy udělala správnou věc.
Byla můj úplný opak.
"Tak se uvidíme později," řekl jsem, opět se snaží být neurčitý, zírajíc dole na to točící se víčko. A, mimochodem, zbožňuji tě...děsivým, nebezpečným způsobem.
Zaváhala a já jsem na chvilku doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale zazvonilo a ona se vyběhla pryč.
Počkal jsem, dokud odešla a pak jsem si to víčko strčil do sáčku - suvenýr z toho nejnejasnějšího rozhovoru - a v dešti jsem kráčel k autu.
Pustil jsem si své nejoblíbenější, uklidňující CD-čko - přesně to samé, které jsem poslouchal ten první den - ale moc dlouho jsem ty Debussyho noty neposlouchal. V hlavě mi zněla jiné noty, zlomky tónů, které mě potěšili a zaujaly. Vypnul jsem stereo a poslouchal jsem tu hudbu ve své hlavě, pohrávajíc si s útržky, dokud nevytvoří lepší harmonii. Prsty se mi instinktivně pohybovaly vzduchem po imaginárním klávesách.
Ta nová kompozice skutečně postupovala, když mou pozornost upoutala vlna psychické úzkosti.
Hledal jsem ji.
Omdlela? Co mám dělat? panikařil Mike.
O sto yardů dále, položil Mike Newton Bellio ochablé tělo na chodník. Nereagujíc klesla na vlhký beton, oči zavřené, pokožka Křídová jako u mrtvých.
Téměř jsem si urval dveře auta.
"Bello?" Zavolal jsem.
Její neživá tvář se vůbec nezměnila, když jsem ječel její jméno.
Celé moje tělo bylo chladnější než led.
Byl jsem si vědom Mikova přitěžujícího překvapení, když jsem mu zuřivý prohledávat myšlenky. Myslel jen na to, jak ho štvu, takže jsem se nedozvěděl, co se stalo Belle. Pokud jí nějak ublížil, odstraním ho ze světa.
"Co se děje - je zraněna?" Domáhala jsem se, snaží upravit jeho myšlenky. Bylo otravné muset kráčet lidskou rychlostí. Nemohl jsem přivolávat pozornost na svůj příchod.
Pak jsem slyšel tep jejího srdce a klidný dech. Jak jsem ji pozoroval, trochu pevnější stlačila oči. To mě trochu upokojilo.
Pozoroval jsem kmitání vzpomínek v Mikově hlavě, záplavu obrázků z biologie. Bellina hlava na našem stole, její čistá pokožka zezelenala. Kapky červené na bílých krabicích...
Zjišťování krevních skupin.
Na místě jsem zamrznul a zadržel dech. Její vůně byla jedna věc, tekoucí krev něco úplně jiného.
"Myslím, že omdlela," řekl Mike, najednou zmatený i rozčílený. "Netuším, co se stalo, vždyť se ani nepíchla do prstu."
Zaplavila mě úleva a znovu jsem dýchal, ochutnávajíc vzduch. Hej, cítil jsem ten proud z Miková malého zranění. Kdysi by to na mě působilo.
Klekl jsem si k ní, zatímco Mike vedle mě postával zuřivý z mého zásahu.
"Bello. Slyšíš mě? "
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."